Náš život je teď Williamazing

Je sobota odpoledne (5.8.) a my se procházíme po Andělu a já mám v plánu ještě pořídit stojan na piano, abych mohla mimiho uspávat ukolébavkama a ještě bych se chtěla otočit v IKEA pro rámečky do pokojíku... Mám chuť na zmrzlinu a trochu se mi stahuje břicho. To svádím na poslíčky... Ty už jsem totiž měla od čtvrtka a všichni říkaj: "Až přijde kontrakce, tak to Terezko, poznáš..." No, nepoznala... Takže jsme jeli do porodnice doslova za pět minut dvanáct. A já si vypočítala, že když pojedeme, budu mít kontrakce tak jednou za pět minut, takže po sedmi budeme v porodnici v polích. Jenže my jeli, když jsem měla jednu za minutu, takže jich bylo pětatřicet... (!) 

Johni byl roztomile nervózní a nadšenej zároveň. Úplně mu to třištělo z očí a já se neuvěřitelně těšila.

Ještě naposledy jsme procházeli seznam, abychom nic nezapomněli, Johni měl na sobě tašky do porodnice a já si ještě vzpomněla, že musíme mít poslední fotku. Dotáhla jsem ho do pokojíku a lupla jednu. Je rozmazaná, protože jsem to chytla jen tak tak mezi kontrakcema, ale je to ta naše syrová momentka, která přesně zachycuje tu magickou chvíli šmrncnutou nadšením a nervozitou zároveň...

Moc nevím, kolik mám času, než se mi ten náš spící andílek probudí, takže bych to možná měla trochu zkrátit. Víc o porodu bych se chtěla rozepsat v nějakém dalším článku, protože to byl ten nejnádhernější zážitek v životě. I když finále jsem si užila až až a jednoduchý to nebylo a vlastně to skončilo úplně jinak, než jsme všichni plánovali...

Ale... co je nejdůležitější je to, že se nám v neděli (6.8.2017) v půl druhé ráno narodilo to nejkrásnější blonďatý miminko pod sluncem. 

A my ho pojmenovali William. 

William Salte.

A jen tak, jak si přišel umanutě na svět, nám pootočil život o několik set stupňů. Je to slaďoch náš. A i když ten začátek nebyl úplně ideální, protože jsem malého viděla až po šestnácti hodinách, těch nejdelších šestnáct hodin na světě, byl to ten nejkrásnější moment na světě. Na ten moment, když mi ho Johni přiložil na hrudník a on tam jako ten nejhodnější anděl spinkal, nikdy nezapomenu.

Klidně bych ho za tu kopu lásky porodila ještě stokrát. 

A pak jsme si prošli malá-velká dramata... To k tomu všemu prej patří. Užila jsem si bezesný noci v porodnici, plakala jsem vyčerpáním i bolestí a pak zase samou láskou, bojovali jsme s kojením i s nabíhající žloutenkou... A ve čtvrtek, když nám oznámili, že můžeme jít domů z porodnice jsem plakala radostí snad úplně nejvíc. 

Tak ohromně moc jsem se těšila, až si toho méďu našeho přivezeme domů.

 

Myslím, že mám tak ještě pět minut, než bude chtít mlíčko, tak já si jdu dát snídani. A vám všem moc děkuju za všechny ty nádherné komentáře, zprávy, emaily. Jste neuvěřitelní a William má obrovský štěstí, že na něj už tolik lidí myslí a přeje mu do života jen to nejkrásnější. 

Děkuju. Mám vás ráda. 

Vaše TerezaInOslo + William

P.S. Kdyby vás zajímalo, jak se Williamínkovi daří a co pořád celý dny děláme, občas stihnu přidat nějakou fotku na Instagram nebo Instastories :) Link TADY.