Čekáme miminko :)))))

Tak a je to venku. To, proč už se několik měsíců probouzím s tím nejlepším pocitem na světě. Teda v břiše :) To, proč jsem se začala koukat asi dvacetkrát, než přejdu ulici. To, proč se Johni nemůže přestat usmívat a po ránu mi norsky něco šeptá do břicha, když ještě spím. To, proč mi už nejsou žádný moje džíny. To, proč mám pořád neuvěřitelnou chuť na rajčata a pribináček. To, proč jsem už tolikrát usnula při psaní článků. To, proč mě poslední týdny tak šíleně bolí hlava, že mi jednou asi pukne. To, proč se už oba těšíme na léto, jako nikdy předtím. To, proč chci vyhánět kostlivce ze skříně.

A to, proč byly poslední měsíce zatím ty nejlepší v našem životě. 

Nervózně přešlapujeme v kuchyni. Jeden po druhém šibalsky pokukujeme a kontrolujeme se, kdo bude švindlovat jako první. Jsou to ty nejpomalejší vteřiny na světě. A pak tam je. To plusko. 

To, který nám změní život, a které znamená, že už budeme +1. Napořád. 

Po celý kuchyni se koulej slzy štěstí. Johni mě za chvíli asi umačká. Nikdy na ten moment nezapomenu, jak tam oba stojíme a buší nám srdce, že jste je musely slyšet snad i vy. A pak, o několik hodin později, se oba převalujeme v posteli a jeden druhýho se pořád dokola ptáme: "Sleeping?" Chvíli přemýšlím, jestli vůbec ještě někdy usnu. Snad každá myšlenka se stočí k tomu, že za pár měsíců tu budeme ležet už tři. Jaký to asi bude, být mámou?
.

Náš těhotenský-fotografický dýchánek stál za to. Nejdřív měli snad ve všech obchodech v Praze vyprodané áčko a bez áčka se BABY napsat nedá a pak nám venku, když všem (díky Bridget a Pally :)) byla ohromná zima, zahlásila karta, že je plná. Ach jo... Klasická Tereza. Dobře to dopadlo :)

Vždycky, když jsme se bavili o tom, jakou fotku si představujeme, naše představy se "trochu" rozcházely. Já jsem chtěla jemnou klasickou černobílou fotku, Johni zase chtěl život, emoce, konfety, balónky. Člověk by řekl, že to spíš budu já, ten snílek. Ve finále, to dopadlo tak, že já mám tři svoje černobílé, které jsme si cvakli na samospoušť a zbytek focení jsme blbli, házeli po sobě zlatý konfety, Johni mě střídavě líbal na čelo a na mímo a nakonec z toho bylo několik hodin, kdy jsme se dlouho takhle nenasmáli.

.
V těch několika měsících přišly další nádherný momenty, které by z fleku mohly předčit i to plusko. Ale o těch vám už budu vyprávět zase jindy. To se na to potřebuju pořádně vyspat, uvařit obrovskej hrnek ovocnýho čaje s medem a budu vám to všechno s radostí a bušícím srdcem vyprávět. 

Už se nemůžu dočkat, protože je toho požehnaně :)

Tahle poslední je podle mě nejpovedenější. Miluju ten Johniho výraz. Jo a taky se už těším, až mi to břicho opravdu naroste :) A až ho budu mít, tak nějak tuším, že se zase budu těšit, až ho mít nebudu, protože se budu valit jako koule :))

 Ještě pár těch praštěných fotek, které přesně vystihují naše rozpoložení.

A víte, co je na tom všem naprosto nejlepší? Že John Erik bude ten nejlepší táta pod sluncem. No, a už mám zase slzy v očích...

No, jo. Nejsem já těhotná?? :)))

Krásný pátek. 
A víte co? Mám fakt radost, že už to konečně víte :)) 
Vaše TerezaInOslo+1