Jaké byly slasti i strasti prvního roku v Norsku aneb zasloužíte si vědět ten pravý důvod, proč jsem vlastně začala psát blog

Pamatuju si to jako dneska, sleduju malinké dřevěné domky, které se sem tam objevují v hustých zelených lesích,  srdce mi poskakuje a líbí se mi naprosto všechno, co je norské, nebo norsky alespoň trochu vypadá, nesejde na tom, jestli je to čajový pytlík, nebo pohádková přírodní scenerie. Po tváři mi stéká slza, v tu chvíli se sama v sobě nedokážu rozhodnout, jestli je to slza štěstí,  těch mám hodně a mám je ráda, nebo ta smutná, těch je méně, ale jsou rovněž potřeba. Je mi to jedno, tohle je můj životní let, kteý otevírá naprosto novou kapitolu mého příběhu a já se na ní cítila zcela připravená. Můj vysněný na mě čekal v Oslu, zatímco já za sebou nechala skvělé pracovní nabídky, celou rodinu i kupu přátel.

Doma jsem sbalila, co se dalo, od oblíbených hrnků, přes zásoby českých zeleninových pytlíkových polévek na ty horší časy, kniha Norština pro samouky začínala být pomalu zaplněná barevnými poznámkami a já nedočkavě čekala, do čeho jsem se to zase po hlavě vrhla. V tu chvíli mě ani ve snu nenapadlo, jak neskutečně náročný, těžký a ohromně výživný ten první rok v Norsku bude. 

Dnešní článek, jak jste dobře pochopili, bude o tom, jak se jedna holka z Prahy vydala své štěstí hledat na sever, jestli ho tam našla, to už nechám na vás, já vím svoje, jedno vím ale jistě, že žádné začátky nejsou jednoduché, a z nějakých, mně doslova neznámých důvodů, jsem si ten vysněný život v ledové zemi musela doslova vybojovat od nuly a kus té životní cesty vám teď poodkryji. Ať už si z tohoto článku vezmete cokoliv, hlavní message vám prozradím už teď: STÁLO TO ZA TO! 

Jedna z našich prvních společných fotek v Oslu

Každý, kdo se jednou přestěhoval do cizí země po chvíli velice tvrdě narazil, vysněné představy o životě v cizině zpravidla rozplynou jako pára nad hrncem a téměř každý do jednohoa zjistí, že musí začít od úplné nuly. Nepočítám teď programy Erasmus, nebo roční výjezdy do ciziny, to je trochu jiné kafe, ani to, když vás někdo přesídlí do jiné země s vaší rodinou, dostanete skvěle placenou práci, v lepším případě i vyřízené nutné doklady, dům a auto. Mám na mysli ten moment, kdy otevíráte dveře s životopisem v ruce a snažíte se rukama nohama vysvětlit, že se vážně rychle chcete integrovat do místní kultury a ovládat zdejší krkolomný jazyk a že jste vždycky snili o tom, pracovat v kavárně/restauraci/uklízet v hotelu/ nebo sbírat jablka. Sama nikdy nezapomenu na moje první interview, které probíhalo napůl v norštině s neuvěřitelně silným francouzským přízvukem v jedné z nejlepších francouzských pattiserií v Norsku. Samotný Pascal, ten o kterým celé Oslo ví, že po svých zaměstnancích hází dorty i talíře, že už ho několik zaměstnanců žalovalo, a že zaměstnancům dobře neplatí a už vůbec se o ně dobře nestará, mi naháněl strach jenom jeho přísným výrazem. Po „nemalém“ nedorozumění, když si myslel, že mluvím perfektně norsky, mi začalo tepat v ušních bubínkách. Když jsem nevěděla, ani co je cortado, jeho oblíbenou kávu, ani jak se norsky řekne „zavíráme v 18hodin“, nevěřícně jen kroutil hlavu, jak může s někým tak naprosto nepoužitelným jako jsem já, ztrácet čas. V polovině interview, které trvalo nekonečných 27 minut roztál při otázce jestli jsem kuřačka, kdy jsem se zachytla potápějícího stébla a střelila mu suveréně, proč že jsem to vlastně v Norsku. Jakoby s ním někdo zaklepal a interview se změnilo v příjemné povídání o sportu a on se vrátil do studentských let jeho atletické kariéry. Kdo viděl animovaný film Ratatouille, přirovnala bych to k podobné situaci, jako když si zlý „magický host“ vybaví při prvním soustu Ratatouille vzpomínky na své děství a babičku. Já dostala práci jako „podrž taška“ každou druhou neděli v nejvytíženější restauraci Pascal v Oslu a ani jsem nevěděla, jestli mám mít  radost, nebo ne, protože se nadšení mísilo s neuvěřitelnou hořkostí. Tak tvrdé přistání na naprostém dni, jsem si nepředstavovala.

Balení makronek u Pascala,  o sobotách i nedělích jsem žádala o extra práci, abychom uplatili nájem, hodiny a hodiny jsem pak balila makronky do krabic a tajně ujídala ty citrónové a s chili

Protrpěla jsem pár nedělí, kdy se mnou spolupracovníci jednali jako s naprostým nekňubou, a já si říkala, co mě proboha vedlo k tomu si myslet, že tohle se dá zvládnout. Pár týdnů uteklo jako voda, já si udělala výron a v práci nesměla ani ceknout, aby mi náhodou nevzali mé směny. Když už mě potřetí někdo učil, jak musím umýt myčku, zatínala jsem zuby, co to dá a pak se šla „tiše vykřičet“  na záchod. Se svými diplomy z elitních škol jsem si tak akorát mohla utřít zadek. Nikoho to nezajímalo, tady jste totiž drahouškové postavení na stejnou startovní čáru, diplomy, nediplomy, tady se počítá, jak jste zruční a pohotoví a jestli prodáte víc makronek, než ti ostatní...

Po první návštěvě IKEA a třídenním uklízení "partybytu", kde bydleli tři kluci a bylo velice normální, že jsem přišla z práce domů a někdo, koho jsem neznala, nám spal na gauči, že prý si potřeboval trochu odpočinout ... tohle prý bylo za starých časů úplně běžné a pak se přistěhovala Terez... 

V kombinaci s nedoceněním v práci se zdál být kulturní šok poněkud titěrný. Johni mě hned vtáhnul do jeho sítě přátel, kam nebylo v první chvíli vůbec těžké zapadnout. Norové jsou zvědaví a přátelští, když někdo prolomí první ledy, což většinou obstaral Johni s nějakým dobrým konverzačním tématem a pak se vypařil. Život v Norsku mě bavil, bylo to něco naprosto jiného, exotického, zajímavého a ohromně vzrušujícího. Okoukávala jsem lidi v tramvajích a představovala si, kde budu já za pár let.  Sice jsem nikomu moc nerozuměla, ale  nepřišlo mi to jako problém, anglicky se domluvit dalo všude. A pak to přišlo, výron kotníku mi dovolil před závodama roku (Nordic Championship) odjet na víkend domů, který jsem, jako bych podvědomě něco tušila, strávila téměř celý s mojí mamí. Kdybych bývala věděla, že je to naposledy v životě, co jí vidím, netrvalo by naše objetí na letišti pouhých pár sekund. Asi bych ji nikdy nepustila...

Norský team

A prásk, ze dne na den tu nebyla. Bylo prázdno, a já okamžitě letěla do Prahy s mojí sestrou, která mi přiletěla tu nejhorší zprávu v životě říct osobně. Nikdo nevěděl, co bude dál. Ani já, ani John Erik, ani můj táta... Jedno bylo ale jasné, ať se rozhodnu jakkoli, John Erik bude vždycky po mém boku. Po třech týdnech v Praze jsem věděla, že ten boj, který jsem na severu začala jen takhle lehce neskončí. Věděla jsem, že co jsem jednou začala, musím dobojovat, ať už se zlomeným mečem, nebo obrovskou nezahojitelnou ránou v srdci. Letěla jsem zpátky , přesně dva měsíce od přestěhování do Osla. Rozhodnutí norských trenérů, že nejsem fyzicky, ani psychicky ready, abych odzávodila Nordic jsem obulela jako malá holka, ale bylo to pochopitelné a v ty chvílli ro nejmoudřejší, co se dalo dělat. V tuhle chvíli se zdály být nějaké závody, které byly mojí vysněnou sportovní metou, naprosto nedůležité. Já letěla domů do Osla připravená prát se s životní situaci, kterou už jsem nemohla nijak změnit.

Můj poslední víkend s mámou

Na tu nadcházející zimu nikdy nezapomenu. Byla to ta nejtemnější, nejdelší a nejledovější zima v mém životě. Můj život se zdál být do slova a do písmene černo-bílý. Černé chvíle, které jsem trávila v práci, vstávala na otevírání pattiserie v půl šesté, kdy se rozednívalo v půl desáté (ano,po pár týdnech jsem dostala plný úvazek u Pascala), balancovaly ty nádherné chvíle nového bydlení s tím nejlepším na světě. Bylo pro mě neuvěřitleně těžké jít někam do společnosti a tak nějak jsem vždycky chtěla radši zůstat doma, zachumlat se do peřin, uvařit si čaj a koukat na film. Každý ten neuvěřitelně smutný/šťastný den mě posouval dál v mém boji. Bylo to ale strašně nekonečné...

O dva roky později s opravdovým

Pak přišlo jaro a nová vlna energie a já se snažila v sobě najít tu šťastnou holku, která si chce plnit svoje sny. A protože to bylo těžší, než kdy jindy, rozhodla jsem si to každé ráno psát na papír.. Od malinkých útržků jsem se po pár dnech dopracovala k celým papírům, které byly naplněné sny a věcmi, na které se v životě těším...  Až jednou jsem se šla sama jednoho jarního večera projít na Aker Brygge... moji nejobíbenější část v Oslu. Tam jsem koukala do oken restaurací a neuvěřitelně záviděla těm načančaným spokojeně vypadajícím lidem, kteří se tam ládovali. V břiše mi lítalo tisíce motýlu při letmé představě, že když budu tvrdě makat, dostuduju, najdu si pořádnou práci a budu chtít být šťastná, můžu být za pár let jednou z nich, a protože jsem chtěla inspirovat další a nenechávat si tu životní cestu jenom pro sebe, místo na papír jsem začala psát na blog TerezaInOslo a vzniknul první blog post, kterým jsem se vlastně snažila jsem najít to uhašené štěstí sama v sobě. Lásky jsem měla díky mému nejlepšímu habaděj...  a v něm i nekonečnou životní podporu a tisíce objetí, které mi dodávali sílu...

Krásný den i vám, někdy příště napíšu pokračování...

Vaše TerezaInOslo