Tak my budeme mít ...

Jdeme akorát tak na čas. Vstupujeme do útulné čekárny a já očima šmejdím po velké bonboniéře, kterou jsem po posledních odběrech skoro celou vyluxovala. Paní doktorka říkala, že ji prej můžu sníst skoro celou, když budu chtít. A Johni se mi to snažil marně vyvrátit. Ještě tam asi pár kousků zbylo, doufám někde v duchu. Johni mě šibalsky pozoruje a už ví, co se mi honí v hlavě. A taky už ví, že mě silou vůle nezastaví. Paní doktorka si nás zve dovnitř a já se klasicky ptám, jestli může John Erik už se mnou. Směje se od ucha k ucha a přikyvuje. Ještě jsem nebyla na žádný kontrole sama. 

V tomhle totiž jedeme od začátku spolu. A nikdy by si to nenechal ujít.

Naše první a nadšením úplně rozmazaná fotka asi 10 vteřin po zjištění, že budeme +1

Ležím na zádech v příjemné ordinaci, jestli se to vůbec o ordinacích dá říct a pozoruju stromy za oknem. Ty se mění každý měsíc. Někdy jsou zasněžené, jindy zas úplně holé. Těším se až z nich v květnu budou šeříkové nádhery. To už budu mít pupek. Snad. Určitě. Johni sedí hned vedle mě a oba čekáme napjatý jak struny až se něco bude dít na té černobílé obrazovce. Paní doktorka chválí Johnimu šedou čepici a konstatuje, že je taková paráda, jaký jsme mladí rodiče. Myslím, že i kdyby říkala bůhvíco zajímavýho, nám by to proplulo ušima. Jsme natěšený na toho našeho pucka, kterýho prý budou za chvíli v tý televizi dávat. 

Je to jako pozorovat ten nejkrásnější film na světě. Ten o někom, koho už tolik milujete a přitom jste ho ještě ani neviděli. 

Je mi jedno, že modrej gel na břiše tak šíleně studí, a že se mi tak hrozně chce na záchod. Mohla bych tam ležet ještě hodiny, (tý)dny. Slyšíme tlukot srdíčka, který je od minula ještě mnohem silnější a tak rychlej. Asi je to z toho šmudla taky nadšenej, že se na něj díváme :) Koukáme na ten zrnitej obraz jako na svatej obrázek. Pozorujeme malého andílka, který se vznáší, dokážeme rozpoznat, kde jsou oči, nos. Mává na nás rukama a rozpouští svou rozkošností naše srdce.

Plave si tam tak bez starostí a já mám chuť mu zašeptat, že pro něj udělám všechno na světě. 

Všechny testy vychází skvěle. Mimi má deset centimetrů bez nožiček a my napjatě čekáme, jestli paní doktorka pronese ten verdikt. Už od začátku těhotenství jsme měli oba jasno, že budeme chtít vědět, jestli budeme mít miniJohniho, nebo miniTerezku. A je úžasný, že si na to musíte pár měsíců počkat a dostáváte tu porci dalších krásných novinek rozloženě. Spíš než kvůli praktickým důvodům a barvě kočárku a tapet v pokojíku jsme si chtěli tu radost rozložit do více etap. A navíc jsme oba snílci a rádi si představujeme, jak to asi všechno bude a co budeme dělat za pár let. A po dnešní kontrole si můžeme představovat, jaký to asi bude, když budeme mít doma miniJohniho. Já, cíťa, zatlačila slzu, když nám paní doktorka s nadšením říká: "Oh boy, it's a boy!" :)))) 

Nikdy nezapomenu na ten Johniho výraz, jak se usmíval. Je to takový náš další moment do té naší knihy nezapomenutelných momentů. 

A od té doby si toho moc nepamatuju. Byla jsem tak trochu v oparu nadšení. Kluka jsem si ohromně přála. A je to víc než zvláštní. Protože od té doby, co jsme s Johnim začali mluvit o prckovi, jsme si celou dobu oba malovali ve fantazii holčičku. Už jsme ji v našich představách poznávali a možná až moc jsme se na tu představu upnuli. Tak moc, že jsem se bála, že až jednou budeme opravdu mít mimi a bude to kluk, bála jsem se naší reakce. Jenže, když jsme se dozvěděli, že opravdu čekáme, moje představy se okamžitě rozplynuly. Byly tatam. Pak jsem jednou ráno, když jsem si čistila zuby, viděla Johniho, už ani nevím, co dělal, ale byl tak johninovsky roztomilej... uvědomila jsem si, že jestli to jednou bude mimiboy a bude aspoň ze setiny tak roztomilej jako Johni, asi ho samou láskou sním. 

A navíc svět potřebuje víc takových hodných kluků, jako je ten můj slaďouš. 
Šťastná. Konec. Tečka.

Na tu kontrolu jsem se těšila už několik týdnů. Protože ještě pořád nemám bříško, tak mě všechny ultrazvuky neuvěřitelně uklidňují, že tam pořád mimi je. Že se nikam neztratilo, jen tak nevypařilo. Co já vím, co je všechno možný v dnešní době. Po pravidelném vážení, měřené tlaku a odběru krve pěkně poděkujeme a odcházíme. A pak ještě celou cestu do restaurace, kam jdeme slavit, si vzájemně připomínáme, trylkujeme: "Its a boy!", "Its a boy!" Já spořádám obrovskou porci řízečků. Miluju teď všechno smažený a nezdravý :) Ach jo! A nakonec nám to nedá  a strávíme v několikapatrového hračkářství pár desítek minut. Procházíme se a plánujeme, jak Johni a Johni Junior (to je jenom prozatimní přezdívka :) budou stavět lego a jak ho Johni bude učit salta z kuchyňský linky. To už na mě jdou trochu mdloby přiznávám...

Tak krásný večer a děkuju, že tu naší mimi cestu tak mile prožíváte s námi. Ani nevíte, jak jsem se těšila, až vám to řeknu! 

Vaše TerezaInOslo + babyboy