Nabírá cesta taxi jen zábavně snobský rozměr?

Nabírá cesta taxi jen zábavně snobský rozměr? Nikoliv, aneb článek o tom, jak se cesta taxíkem může proměnit v retrospektivní vyprávění životního příběhu v 13 minutách a otevřít vám oči. Jak? Čtěte dál!

(2007) Na zadní sedačce žluté Škody Octavia nervózně posedává ovíněná drobná blondýnka, která se už nemůže dočkat, až konečně setřese ty nepohodlné štekle, řekne polospící mámě na gauči, že je v pořádku, a která bedlivě kontroluje závratnou rychlostí naskakující taxametr, aby při 127 korunách nevinně zalhala, že právě v tady tom baráku bydlí. V dlani totiž nervózně třímá těch posledních 127 korun, co vyhrabala z nejukrytějších kapes líbivé kabelky... 

 

Tak to jsem byla já. Ani ne tak girl s přízviskem “party”, která do sebe láme jeden panák zelený za druhým, jako spíš ta s tím “společenská”. Milovala jsem (a pořád miluju!) dlouhé večery u vína, kde se rozebírají životní příběhy, moudra, nápady a spousta neaplikovatelných blbin. Když nasedla do taxíku, proměnila se vždycky ve společensky tápající, jestli má začínat konverzaci s někým, kdo nejspíš podle zmateného výrazu celou cestu přemýšlel, co dělám venku takhle pozdě. Tohle drobné pískle trochu vyrostlo, naučilo se, jak nejjednoduššeji popsat cestu z Dejvic k baráku a taky, že když prolomí ledy, může se taková cesta taxi proměnit v příjemnou rozmluvu o lecčems.

Pro někoho je cesta taxikem pouhopohý krok líného snoba, já do nedávna vnímala cestu taxíkem jako pohodlnější a příjemnější variantu cesty domů, pro kterou se najde hned několik pádných důvodů. Například, když náhodou leje jak z konve a vy “zapomenete” deštník, nebo zmeškáte noční tramvaj, nebo ji nezmeškáte, ale zkrátka se tam nevejdete, nebo si vlastně vzpomenete na to, že v Praze uprchl násilník či jiný delikvent, nebo je zima až praští. Zkrátka a dobře, on se vždycky nějaký ten pádný důvod najde proč se vyhnout monotónní cestě tramvají...

(2013) A pak to s jedním zabouchnutím dveří přišlo. Zaplavila mě porce endorfinů a řekla jsem si, sakra, to byla příjemná cesta domů. Najednou jsem si totiž uvědomila, že jsem odpovídáním na zvídavé otázky vlastně během těch pár minut vylíčila naprosto cizímu člověku, kdo jsem, co dělám, kde bydlím, proč tam bydlím a proč to dělám a tak si jako bych sledovala film, kde jsem hrála hlavní roli. Uvědomila jsem si, jak ty věci, které jsou pro mě naprosto běžné najednou nabraly naprosto jiný rozměr a zapadly do celého obrazu, který najednou dává smysl. Jako bych si ty životní mylníky nahlas přiznala a vítězoslavně napíchla na svoji imaginární nástěnku. Jako bych si převyprávěla svůj život nahlas a najednou si začala vážit všech těch kroků, věcí, "úspěchů", které pro mě už nebyly dost dobré, protože jsem je zkrátka a dobře už zažila. Mám totiž takovou jednu vlastnost, kterou miluju a zároveň nesnáším. Žene mě dopředu, ale zároveň mi tak trochu kazí radost, protože mi nikdy nestačí, co mám a kde jsem.

Jestli i vy "trpíte" syndromem, že pořád chcete víc a dosažené věci se v momentu dosažení promění ve zcela běžnou věc, projeďte se jednou domů taxikem. Když natrefíte na zvědavého řidiče/řidičku, může vám otevřít oči a vy si konečně uvědomíte, jak spokojený život vlastně žijete. A je jedno, jestli jste zrovna dostali novou práci, nebo už deset let pracujete v té staré, jestli máte dvě děti, nebo si užíváte svobodného života, jestli máte dostudovanou vysokou školu v cizině, nebo jste dali přednost pracovat v oboru, který vás neuvěřitelně naplňuje, všechno je obrovský úspěch a tím, že to řeknete někomu cizímu nahlas si to v sobě samém uvědomíte... Co myslíte vy?

Krásný den i vám všem a ať se vám daří, ať už děláte cokoliv! 

Vaše TerezaInOslo