Jak dopadlo Příjemné posezení s TerezaInOslo aneb jak bylo o famózní večer postaráno

Bloudím pražskýma uličkama a za boha se nemůžu trefit do té správné. Do té, ve které mám dneska večer potkat čtenáře mého blogu. Je nádherný den, ten hrozivý déšť a buřinu jsem odehnala silou vůle a teď sluníčko svítí aspoň tak napůl. Mně v hlavě lítá desítky scénářů, jak tenhle dnešní večer, do kterého jsem se zase vrhla bezhlavě po hlavě, může dopadnout. Tak prosím: scénář A: Budu tam sedět jako pecka v rohu utopená a tak trochu inkognito vyhlížet příchozivší,  zatímco budu každou chvíli nervózně kontrolovat hodinky a imaginárně je přetáčet očima, aby to utrpení už skončilo. V duchu se budu modlit, aby alespoň někdo dorazil, a když nikdo nedorazí do hodiny, zaplatím tu svojí limonádku a pomalu se s podivným pocitem odeberu domů. Scénář B: Přijdu tam, do 5 minut dorazí slečna T., která jede až ze Šumavy a budeme přetřásat vtípky na moje konto a sami sobě se smát, jak jsme si mohly tak naivně myslet, že někdo další opravdu dorazí? Scénář C: Dorazím tam a už mě tam bude nedočkavě vyhlížet pár jedinců, kteří si mě budou prohlížet od shora dolů a ptát na divný otázky. Atmosféra bude taková podivně napjatá, protože budeme muset tahat konverzaci jako žvejkačku a vůbec, každý se bude s vymýšlením konverzačních tématů lopotit až to po hodině a půl všichni hromadně odpískáme. Vzájemně se tak mlčky shodneme, že budeme radši pokračovat ve virtuálním přátelství. Scénář R(ealita): Tak trochu s motýlama v břiše procházím průchodem a rentgenuju veškeré hosty ve dvoře kavárny Le Court. Milá atmosféra místa na mě dýchne hned, a já si oddychnu, že jsem vybrala dobře, ale teď není čas zkoumat atmosféru, teď musím zkoumat, jestli někdo vůbec přišel. A v tom na mě mává drobounká blondýnka, sedící u obrovského kovového stolu, na kterém se pyšní cukrlatě napsaná cedulka “Rezervace” a mě žuchnul kámen ze srdce, že to musel slyšet i Johni v Norsku. Tak teď už není cesty ven. Slečnu J. tak trochu znám, ani si nestihneme říct, jak se nám vlastně daří a už u nás stojí dvě paní s širokým úsměvem a takovým tím podezíravým pohledem, jestli jsem to vážně já a jestli jsou tu správně. Navzájem se představíme a já už vím, že už to může být jenom lepší. Během první hodiny mě ještě podobně milým způsobem zrentgenují další příchozí a já imaginárně bouchám šampáňo. Vyšlo to! To ještě, dámy a pánové, ale vůbec nikdo netuší, jak tenhle večer famózně dopadne...

Vynikající lanýžový cheesecake

Už nás dorazí tolik, že se musíme přesunout k většimu stolu, tak nějak konverzace plyne jak rozbouřená řeka, nikdo nesedí v koutu a mlčky přihlíží. Naopak, všichni bez nějakého dlouhého přemýšlení pochopí velice rychle, že se tady sešlo deset naprosto stejně pozitivně naladěných dam, které jsou připravené sdílet, motivovat, objednávat ve velkém anglické limonády v nádherných flaštičkách, nad kterými se všechny společně rozplýváme, povídat si dlouhé hodiny o všem možném i nemožném, bouřlivě se smát a prostě si společně naprosto spontánně užívat tenhle jedinečný, neopakovatelný večer s božskou atmosférou, ze kterého se nikomu moc nechce domů. Já tedy vážení, vůbec nevím, jak se to všechno vlastně stalo, ale stálo to za to! Stálo to za ten pocit nejistoty, jestli někdo přijde, stálo to za ty momenty, kdy mi v sobotu začaly už od rána docházet zprávy, kdo všechno se omlouvá a nedorazí a mně se mlžilo před očima s každým dalším pípnutím, stálo to za ty nekonečné telefonáty a hledání vhodné kavárny, a stálo to za to tak, že jsem hned po první hodině věděla, že tohle se musí zopakovat!

Lilie, které provoněly celý dvůr

V jedné chvíli, když už nás bylo tolik, že si už nikdo nepamatoval jména, se do éteru nadhodilo, jestli bychom se neměly navzájem představit. Původní myšlenka jednoduchého představení v podobě jména zmizela jak pára nad hrncem, když se první slečna zastavila po nádherném půlhodinovém představení, že vlastně už by radši měla dojíst ten cheesecake. Během těch pár minut si nedovolil nikdo ani dutnout a zasněně jsme do jedné poslouchaly, jak se slečna T. poprala s životem, státnicema, má svůj seznam životních snů, který jsme všechny do jednoho chtěly znát do detailu a její nádherná životní energie nabitá sny nás všechny tak nějak dostala. A tak to jelo dál, zvláštní na tom byl archetyp, kdy každá další dáma, která byla na řadě, začínala své představení slovy: “Jé, ale ten můj život je oproti těm vašim trochu nudnej”. Po tom, co se to opakovalo už po několikáté, jsme už ale všechny moc dobře věděly, že taková věta jen odstartuje smršť neuvěřitelných životních piruet. Shrnuto podtrženo, všechny do jedné, jak jsme tam seděly, jsme se určitým způsobem popraly s životní situací a přestaly tak nějak čekat, až jednou přijde TO, že budeme šťastné. Do jedné jsme tam tak nějak dřív nebo později pochopily, že život máme v rukách jen my a to životní štěstí záleží jen a jen na nás.  My jsme se totiž vážení, rozhodly plnit životní sny a nenechaly se odradit “snovými potapěči”, my jsme rozhodly hodit se do vody a naučit se v ní plavat a my jsme se rozhodly být šťastné. My jsme se rozhodly nechat ubíjející práce, která nás nenaplňuje a vrhnout se do projektů, které nás baví a dávají nám smysl, my jsme se rozhodly nechat toho nudného života, který nás nebaví, sbalit saky paky a odjet na druhou stranu světa, my jsme se rozhodly dělat si každodenní radost malými detaily, my jsme se rozhodly nechat plavat muže, kteří za to nestáli, a my jsme se rozhodly se starat o naši duši i tělo, tak, aby se nám v něm dobře žilo. A ruku na srdce, ani pro jednu z nás to rozhodně nebyla lehká cesta, ale jako ten dnešní večer, to stálo za to!

Když jsem seděla kolem dvanácté v té tramvaji, která se líně plazila na Barrandov, úplně se mi po těch neuvěřitelně nabíjejících dámách zastesklo. Je to vůbec možné? Že poznáte někoho, s kým si hned neuvěřitělně “kliknete”? A je vůbec možné, že se takových lidí sejde hned deset najednou? Je, a já už se neuvěřitelně těším až naplánujeme nějaké další setkání, nebude to hned, ale jednou to bude, to vám, že se Tereza jmenuju, slibuju! Štastná jsem sebou práskla po 20 hodinách, co jsem byla vzhůru, do postele a spala s takovým tím nádherným pocitem zadostiučinění, ze kterého mě budily jen ty nádherné zprávy s jedním velkým “Děkuju za ten dnešní večer”.

A aby jste si i vy, kteří jste to setkání nestihli, užili alespoň virtuální kousek z toho famózního večera, mám pro vás seznam inspirativních témat, věcí, tipů, o kterých jsme během večera zavadily konverzací. Ať už to byla jedna z nás, která je přímo v projektu angažovaná, nebo jen je toho fanouškem, myslím, že jako čtenářům blogu TerezaInOslo se vám tyhle věci líbit budou. Tak krásnou zábavu.

Cheecup: Cupcakes a cheesecakes najdeme zde: www.cheecup.cz

Cukrárna Alchymista: www.alchymista.cz

Začínající projekt Sweet bar Martiny a Niny: www.dopuntiku.cz a facebook. 

Škola hoopingu od Janči: www.skolahoopingu.cz a facebook. 

Obchod s interiérovými doplňky Alice in Paris: www.aliceinparis.cz a kamenná prodejna Újezd 9, Praha 5. 

Firma zaměřující se na dárky pro babičky a dědečky: www.babickarstvi.cz, přičemž nejzajímavějšími dárky jsou určitě knížky Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj.

Edith a její krásné fotky: www.edithphoto.com

Dále posílám seznam knížek, o kterých jsme se bavily: 

Alice Munro - autorka získala Nobelovu cenu za literaturu, píše povídky o ženách ve složitých životních situacích

Jonas Jonasson - Analfabetka

Lars Kepler - jakákoliv kriminálka. “Severské krimi mě nikdy nebralo, zkoušela jsem několik autorů a nic. Tohle je ale pecka, jednou začneš a nemůžeš přestat.” (by M.)

Ray Kluun - Třetí poločas. “Nejsilnější kniha jakou jsem kdy četla. Smutná, ale úžasná.” (by M.)

Nádherný den vážení, já mám tak trochu napilno a užívám si Prahy a přátel a rodiny do sytosti a tak nějak mám ten zdravý pocit, že žiju každý den naplno! Počasí je sice na draka, ale kdyby bylo venku krásně, měla bych tak trochu výčitky svědomí, že je ze mě na půl den vždycky kavárenský povaleč...

Vaše TerezaInPraha