Letišní článek

Utahaná jako kotě sedím na Gate 42. Vždycky jsem milovala letiště, už jako malá jsem měla ten nádherný nepopsatelný pocit, který vám pumpuje celým tělem. Letiště je totiž místo, kde se mísí ta energie, kterou nikde jinde nepocítíte. Ta natěšená, plná dojmů těch, kteří se vrací, a plná očekávání těch, kteří se na svojí cestu právě vydávají. Slzy dojetí a smutku se mísí s pevnými objetími, a nekonečným máváním. Baví mě šmírovat všechny ty cestující a v hlavě si fantazírovat ty jejich životní příběhy... můžu takhle strávit mlčky hodiny a hodiny...

Za těch pár let, co létám Oslo-Praha-Oslo poměrně často, jsem se naučila spoustu důvtipných věcí. Celá ta cesta z našeho bytu na gate 42 mi dneska trvala neuvěřitelných 47 minut. Lístek na letištní supervlak už léta nekupuju, jenom projedu kreditní kartou a už se mi automaticky odečte cena, na vlakovém nádraží si už sama na stojanu Norwegian udělám Check-in a vytisknu a nalepím všechno potřebné na zavazadlo. To už pak na letišti hodím na Drop-off pás, naskenuju a je to. Do téhle chvíle jsem ještě pořád s nikým nemluvila a nikdo neviděl, kdo jsem. Pak už jenom prolítnu letištní kontrolou, kdy během fronty vytipuju, kolikátý člověk pípne na náhodnou kontrolu. Většinou je to každý sedmý, někdy, ale i pátý. A zpravidla se vyplatí jít za někým, koho zastavili, pak je šance velice malá. A taky, když si můžete vybrat sezení, vyberte si co nejvíc vepředu - v Norwegian se totiž nastupuje do zadních řad venkem a to teda není v těch ranních hodinách s jinovatkou moc velká paráda.

Ranní lety ve všední den jsou zpravidla plné šviháků v oblecích jen s příručním zavadlem. Ti už ani nehnou brvou, všechno je pro ně samozřejmostí. Všechnou zvládnou levou zadní a po cestě pracují no laptopech. Zcela jistě dělají něco ohromně důležitého. Takový jeden švihák, který asi zapomněl, že je dneska neděle, mi dneska pomohl z prekérní situace. Zasekl se mi zip na našem rodinném nesmrtelném kufru, se kterým lítám už dobrých deset let. Ajej, už jsem v takovém věku, kdy říkám, deset let! Znáte ten pocit, kdy nevíte už co a jak, a z davu se vynoří ten anděl, který vás vysvobodí. Prala jsem se s tím zipem dobrých 10 minut, nejdřív jsem dělala, že nic, že to se stává, pak když jsem viděla, jak na mě celá řada fascinovaně zírá, jak tam bojuju se zipem, který má navrch, tak už to moc fajné nebylo. A to se zasek přesně ve chvíli, kdy jsem si v mysli říkala, kolik toho tenhle kufr už zcestoval a vydržel. Mám ohromnou fóbii z toho, že až jednou to moje zavazadlo nevydrží a rupne, bude jezdit moje spodní prádlo po pásu, jako tenkrát jsme to viděli v Keni. Chuděra Japonka tam pobíhala a držela se za pusu,když jí někdo mrsknul s kufrem tak, že se zkrátka a dobře ulítali všechny spony a bylo to jako, kdyby explodoval. Všechno její oblečení se válelo bez ladu a skladu na pásu a ona tam chudinka běhala dokola a snažia se to zachránit.

Nedělní lety jsou naopak plné postarších párů, kteří jedou natěšení do Prahy a co jsem tak poslouchala, těší se nejvíc na hezký počasí, levný pivo a Pražský hrad. Dnešní letadlo je i plné Čechů. Já sedím sama, tak dřímu a čtu a těšim se, co bude! 

Krásnou neděli a leťte někam - takových výletů totiž nikdy není dost. 
Vaše NatěšenáTerezaInOslo

P.S. DNES končí hlasování na Blogerku Roku. DĚKUJU :) LINK na hlasování.