Wow, tak já to vážně dokázala...?

Tlukot srdce je silnější než rozvážné klapání podpatků. To když opouštím po několikahodinovém meetingu restauraci a svědomí mi nadšeným a zároveň unaveným hlasem připomíná: "A neříkala jsem to?". Zatím mi ještě nedochází, co se během těch několika hodin stalo... Do obličeje mi udeří vítr, vlasy mi lítají na všechny strany a já rozklepanou rukou šmátrám a hledám telefon, abych vytočila Johniho číslo a vylíčila mu highlighty meetingu. Wow, tak já to vážně dokázala...? 

Však už bylo taky načase... 

A víte, co je na tom všem nejlepší?
Začínáme hned zítra. Před chvílí mi přišly letenky a hned zítra letím na čtyři dny na můj první opravdový business trip. Já už se nemůžu dočkat! V hlavě mi lítá milion myšlenek... píšu, co mě právě napadá... Nejspíš to nemá ani hlavu ani patu... ale teď není na nějakou strukturu vhodný čas. Všechno se zdá, že jde najednou jako po másle a moje mysl zatím ještě neměla možnost si uvědomit veškerá fakta. Jsem neuvěřitelně vyčerpaná. Únavu zapíjím sklenkou šampaňského, které nám doma leželo od června... ano - od června! Ani nevíte, jak už jsem pomalu přes ty měsíce přestávala doufat, že ji někdy vůbec otevřeme. To jsem však nevěděla, že klíč k tomu, abychom tuhle láhev plnou bublinek otevřeli, leží úplně jinde - zkrátka a dobře jsem si musela vytvořit pozici na míru a přesvědčit je, že mě potřebují. A jestli to bylo jednoduché? Myslím, že znáte odpověď!

Proč mi o tom sakra neřekl někdo před tím půlrokem? Hm... protože to by nebylo ono... protože bych neměla čas psát blog, což mě neuvěřitelně baví a budu v tom pokračovat, co mi síly budou stačit. A protože tenhle půlrok pro mě byl tak neuvěřitelně výživný, že by to vyšlo na několik hodin vyprávění. Poznala jsem sama sebe, zvládli jsme s Johnim dost finančně i psychicky náročné měsíce a přišla jsem na to, že v životě je lepší si počkat a vytrvat, než chtít všechno teď a tady. Naučila jsem se být pokorná a trpělivá a co vlastně se svým životem chci udělat. 

A v neposlední řadě jsme si s Johnim vyzkoušeli, že ať se děje, co se děje, jsme tu jeden pro druhého a na té lodi plujeme spolu. A když jeden spadne přes palubu, je tu ten druhý, aby mu podal ruku a vytáhnul ho z té bryndy. 

Z celého srdce vám opravdu moc děkuju za vaší nekonečnou a neuvěřitelně pozitivní podporu! Ještě není úplně vyhráno, kontrakt budeme projednávat během pár následujících dní, ale pro mě už vlastně tak trochu vyhráno je - dokázala jsem si, že když v životě opravdu něco chcete, opravdu hodně, s kapkou trpělivosti a horou zapálenosti a píle toho jednou dosáhnete! 

Já vám přeji, aby se i ty vaše sny proměnily v realitu. Něco vám totiž prozdradím - jde to! Musíte ale opravdu chtít.

Krásný zbytek večera a fotky z následujících pár dní budou na Instagramu/Facebook a snad se i na chvíli dostanu na blog. 

Vaše TerezaInOslo