Úplně obyčejnej den

Probouzíme se. Oči mám tak zalepené, že se opravdu musím snažit, abych je rozlepila. Johni je zachumlanej pod peřinama, že ho ani nevidím, ale vím, že tu je. Sálá z něho teplo. S největší opatrností světa se snažím přetočit, aby ta blbá matrace, na který už sedm měsíců spíme, nevydala ten šílenej zvuk a nevzbudila celej barák. Mám už na to ten správný grif. Nic. Žádný vrzání gumy. Ticho. Johni se ani nepohnul a já si uvědomila, proč se mi dneska tak nádherně spalo. 
.

Máme novou postel!

Konečně.

A není to ledajaká postel. Je velká, měkounká, vysoká, prodyšná, eko a bůhvícoještě. Sice si pánové, kteří nám ji včera sem donesli, málem strhli záda, našlapali nám po všech místnostech, několikrát si zakleli, když se museli vytočit u schodiště do ložnice, dvakrát mi oznámili, že to do ložnice určitě nedostanou a jednou si lokli vody, kterou jsem jim alespoň připravila. Nejradši bych je pozvala i na večeři, ale vypadali, že jsou ve spěchu a navíc byli na nás a na ten náš labyrint tak trochu naštvaní. No, to já bych byla ostatně taky. Já totiž zrovna vyndala domácí pizzu z trouby, zapálila svíčky, doma bylo útulno a oni vešli do té naší pohody a tahali obrovské balíky dřeva a enormní matraci až do pátého patra bez výtahu...

Dnešní ráno mělo pak pohodový punc. Já se po špičkách vykradla z ložnice, v kuchyni pozdravila Alexu, která mi zahrála pár romantických balad na dobré ráno a přečetla nejdůležitější zprávy dne. Jo a vlastně, abych nezapomněla, pozdravuje vás. V kuchyni jsem pak vytáhla naše nové hrnečky, které jsem si dovezla z Osla, ubrousky s lesem a na tác připravila pár jednohubek, sypaný čaj s medem, zbytek pudinkového dortu ze včerejšího pracovního meetingu a všechno to donesla do postele. 

Z postele se mi totiž vůbec nikam nechtělo.

Tenhle víkend byl pro nás totiž první od toho prvního prosincového, kdy jsme neměli žádné plány a hrozně jsme se na něj těšili. Na tu pohodu doma, na to až konečně odklidíme opadaný stromek a já vyměním vánoční světýlka za pár čerstvých voňavých květinek. Až konečně vyperu ty haldy oblečení, převlíknu peřiny do voňavých povlečení a opráším unavený byt po Vánocích. Miluju, když je doma čisto, voňavo a všehovšudy v bytě jen pár drobností. 

Nabíjí mě to energií a čistí myšlenky.

Sluníčko nás vytáhlo na procházku zamrzlou Prahou a já se málem počůrala smíchy, když jsme s Johnim jeli dolů a drželi se zábradlí v Kinského sadech. ano, vybrali jsme si tu cestu s varovnou cedulí "Cesta se v zimě neudržuje", která se ve sluníčku blejskala ledem. Já musela vypadat jako osmdesátiletá babička se štramákem, který mě chce sbalit. Johni tam běhal jak malej kluk a já chvílema seděla na bobku a měla záchvaty smíchu, nohy mi ujížděly jako Bambimu a nemohla jsem se smíchy nadechnout. 

A někdy v půli toho kopce jsem si uvědomila, že ty nejkrásnější zážitky vznikají čirým štěstím a  nemusíte za nimi letět přes půlku světa.

Cestou zpátky jsem dostala chuť na takovej ten opravdovej švestkovej domácí koláč a já vám někdy budu vyprávět, jak to s ním dopadlo... protože švestky pořád leží u nás v kuchyni na stole a tvarohu je zima u nás v lednici. 

Tak krásný sobotní večer a já už se těším, co vymyslíme zítra. 

Vaše TerezaInOslo