Veškerá energie se ti vrátí. I ta dobrá, i ta špatná.

Byla jsem ve třetí třídě, byl nádhernej den a naše dětské starosti se motaly kolem toho, jestli dostaneme přidáno šodó k buchtičkám. Hráli jsme si ve družině. Do družiny jsem moc nechodila, vždycky jsem měla jiné aktivity a spěchala jsem většinou hned po obědě. Pár vzrušujících odpoledne si ale z družiny pamatuju. Dělali jsme vždycky pěkný vylomeniny. Toho nádhernýho letního dne se Standa, rošťák třídy, tahal s Veronikou T. a omylem jí zlomil ruku. Zlomené ruce byly na základní škole poměrně běžnou záležitostí. O pár týdnů později jsme jeli na školu v přírodě a já se tahala se Standou a byla z toho další zlomená ruka. Tentokrát Standova. Bylo mi to strašně líto a dostala jsem ohromný strach, že to je prokletí zlomené ruky a dostane se za pár týdnů i na mě. Je mi dvacet osm a zatím jsem zlomenou ruku ještě neměla. 

Co jsem se ale už v té třetí třídě naučila je, že se vám jednou všechno vrátí... Trvá to někdy možná až příliš dlouho na to, abychom to viděli, ale přijde to. 

Teď mě napadá, možná, že moje odplata byla to zlomené žebro, které přišlo před pár lety z ničeho nic... kdo ví? 

Věřím v to, že se vám veškerá energie, kterou vložíte do čehokoliv, opravdu jednou vrátí.  Věřila jsem v to, i když už moje naděje byla opravdu na bodu mrazu po těch všech odeslaných motivačních dopisech, které se evidentně ztratily v záplavě dalších mnohem lepších kandidátů. Tolik energie a hodin práce jsem do všech těch motivačních dopisů vložila. A nic. V těch pár řádcích bylo nekonečné množství touhy, slz, snahy a naděje. 

A někde uvnitř jsem věděla a doufala, že se to jednou přeci všechno musí v dobré obrátit. Takhle to přeci ve světě chodí.

Obrátilo. 

Ale téměř o několik let později a vlastně úplně jiným směrem. A mně to zas a znovu přesvědčilo, že je dobré věřit své vlastní intuici a dřít, i když ty výsledky zatím nejsou vidět. Dřít vlastně, i když ty výsledky nevidíte několik let.  

Možná, že mě to naučili tréninky gymnastiky, možná, že je to naše rodinná filozofie. Možná, že jsem jenom začala víc pozorovat ty drobné životní nápovědy, které se vám občas přichomýtnout do cesty. A teď tu tak sedím ve srubu, lámu si hlavu nad tím, jestli mi jednou některé ty věci, kterým věnuju tolik energie a času, budou k něčemu platné. Jestli se na to nemám radši vykašlat a jít si užívat pohody. Ne, těším se na to ovoce, které to přinese v době, kdy přijde nejvíc vhod. 
Tak pokud jste zrovna vy někde na pomezí toho, že vám dochází dech a nejradši byste se na všechno vykašlali, vydržte. Jednou se vám to vrátí. To vám slibuju, že se Tereza jmenuju. Akorát musíte být trpěliví, i když to někdy bolí a je to pěkná fuška.
 

Trochu blbá zpráva je to, že tomu tak je, i když je ta energie negativní. V hlavě mi zní několik ukázkových příběhů, na které můžu jenom říct: "Boží mlýny melou pomalu, ale jistě..."

Krásné odpoledne, užijte si Beránka a nádivku a odpočívejte. 
Vaše TerezaInOslo