"A Walk To Remember" aneb není všechno tak, jak se zdá!

Fotka z Lindesnesfyr

Je pátek večer 7. září. Celý den plul ve znamení pohody, klidu a relaxu. Odpoledne měl Johni objednanýho kadeřníka a já šla na kafe a zabořila se do studijních materiálů. Zastavila jsem se za ním na posledních pár minut, když v tom mě z problematiky kácení deštných pralesů probral hlas mladíka, že prý je tu na praxi a nemá co dělat, a jestli prý nechci zadarmo vystylovat vlasy. Proč ne? Tak jedeme domu a oba máme vlasy "jak" z kadeřnickéo salónu. Na večer máme naplánovanou večeři v centru Stavangeru a já mám víc než dost času na make-up, tak si to užívám. Johni pořád hraje nějaký hry na mobilu. Plán je, že vyrazíme v sedm. Já už ale mám nutkání jít dřív, abysme měli na Stavanger spoustu času.
Chci změnit plán a jít v šest. Johni se do toho moc nemá a všechno mu dneska strašně dlouho trvá. Už nemůžu posedět a stojím ve dveřím v podpatcích a bundou se založenýma rukama. Když odcházíme, oznamuje mi, že bysme se mohli projít po pláži na chvilku, před večeří a bere tenisky. Miluju pláže a ještě nikdy jsem neřekla, že by se mi na ní nechtělo. Ten večer jsem ale byla kupodivu naladěná na vlnu Stavangeru a nijak zvlášť se mi na pláž nechtělo. Jsme konečně v autě. Johni řídí 30km/h celou cestu. Nechápu, co se děje. 
.
Trochu mi už dochází trpělivost a říkám si, že touhle rychlostí tam budeme zítra. Přijde rozbouraná silnice a Johni zpomaluje na dvacet. Už mi cukají koutky a navrhuju, jestli mám řídit já. Konečně parkujeme na pláži a já vybíhám z auta a při pohledu na tu nejnádhernější pláž, zapadající sluníčko a bouřící vlny se mi rozbuší srdce. Jdeme pomalu. Písek se nám sype pod nohama a vítr nám rozfoukává vlasy. Držíme se pevně za ruce a já nemůžu odtrhnout oči z bouřících se vln. Najednou Johni zprudka zatočí do leva a mně se rozbuší srdce dvojnásobně. Deka, hořící louče, hudba a můj mozek vypíná. Z repráků hraje písnička "Feels Like Home", kterou jsem Johnimu nazpívala a poslala na oplátku zásilky třiceti nádherných růži, které jsem dostala poslíčkem na svatého Valentýna. 

Pak už si jenom pamatuju, že říkám "Yes!"

a hudba se v tom okamžiku přepne na "Marry You" od Bruno Mars. V tom ze všech stran pláže začnou vybíhat naši kamarádi, Johniho rodiče, brácha, další kamarádi, najednou vídím svojí ségru!, tátu! a moje kamarádky??? Nechápu, co se děje, najednou kolem nás na pláži stojí 30 lidí, kteří nás objímají, mě tečou slzy po tváří jak hrachy a nerozumím vůbec ničemu. 

Tak jenom trochu na vysvětlenou, proč jsem takovou dobu nepsala!

Vaše TerezaInOslo

P.S. Kamarádky z Čech jely autem a jejich trajekt měl půl hodiny spoždění, tak proto Johni musel zdržovat, jak to šlo!

Jsem zasnoubená!!!!

Je to jako sen, do kterého mě vrací ten diamant na ruce.