Pár dní a pár momentů v detailech... o Norsku, o srubu, o rodině.

Už jsme doma! Najedení, vyslunění, vypovídaní...  Dala jsem svoje první Velikonoce jen v norštině a jsem z toho úplně vyčerpaná, ale šťastná :). Ne, že by to zrovna bylo na jedničku dvakrát podtrženou, některé přeřeky byly nadmíru vtipné, některé vůbec. Inu, v mém dream plánu o životě ve Skandinávii jsem tak trochu poomněla fakt, že jazyková bariéra se možná dá snadno překonat ve vztahu, když se rozhodnete mluvit spolu třeba anglicky, situace je pak poněkud jiná v rodinném kruhu. 

To jsem si poprvé uvědomila při prvních Velikonocích v Norsku, když jsem byla úplně mimo snídaňovou (nejenom tu snídaňovou) konverzaci. Ze začátku se sice mluvilo tak napůl anglicky, po pár letech ale přišel zlom a věta "Nå må du snakke norsk, Tereza!" (Teď musíš mluvit norsky...!) mi lezla ušima. A já se vždycky pomalu sesunula pod židli... 

Jak je těžká Norština?

Nikdy by mě nenapadlo, že mi dá norština tak zabrat. Možná to je i tím, že Johniho rodina pochází z jihozápadu Norska a jejich dialekt se řadí k těm nejobtížnějším (pozn. V Norsku je několik stovek dialektů, některé se od sebe liší natolik, že si ani samotní Norové navzájem nerozumí). Pro představu věta: "Já nevím" - "Jeg vet ikke" v Oslu běžně uslyšíte výslovnost: [jaj vét ike], což je jednoduchý jako facka a i vy byste to napoprvé vyslovili bravurně. Jenže, vydáte-li se pak na jihozápad do rodného města Johna Erika - uslyšíte v jærsk dialektu: [ég vetše] a budete na ně koulet očima stejně jako oni na vás. 

Tak to jen krátká lingvistická vsuvka. To abyste si zapamatovali, že předtím, než se dáte dohromady s tím vaším norským princem, nejdřív se ho zeptejte odkud pochází. Tip dne: dialekty z východní části Norska jsou jedny z těch nejlehčích :) 

Detaily

Johni se učí na svojí poslední a asi největší zkoušku a já dělám asi deset věcí najednou: brouzdám fotkama z Velikonoc, peru, připravuju si plán na zítra do práce, uklízím a vymýšlím, co s načatým dnem. Venku je nádherně. Teplo a sluníčko, takže jedno je zcela jasné - dneska se jde běhat - musím protáhnout to vyžrané tělo a ukázat mu, že Velikonoční hody jsou over! :)

A protože se mě spoustu z vás ptalo, že byste chtěli vidět interiér srubu, nafotila jsem pro vás takovou sérii detailů. Některé jste už viděli ... jiné na vás teprve čekají ... tak prosím ...

Vejce naměkko, ze kterých byli všichni naměkko 

Nejlepší na vztahu s cizincem je vzájemné objevování kulturních tradic. Norská rodina už ví, co děláme za podivnosti v České republice na Velikonoce a možná si už po těch letech zvykli, že máme pro ně poněkud zvláštní zvyky. Když jsem pak první rok dělala norské rodině svoji premiérovou snídani a z netrpělivosti nedovařila vajíčka, vytvořila jsem z toho taky takový malý český zvyk, že takhle se to prostě u nás doma vaří a jí. Úplně syrové a tečavé. "Tak to máme rádi!" zvolala jsem a šoupla si bílou vaječnou vodu do pusy. Norská rodina dlabala se mnou v domnění, že mi lichotí, když to jí tzv. "počesku". Až letos jsem se jim odvážila přiznat, že jsem ta vajíčka prostě nedovařila... :) Možná to bylo tím, že jsem to řekla norsky a u toho ještě zakoulela očima. Heh, a jsme pořád svoji.

Česká versus norská rodina

Jestli jsem někdy měla v životě štěstí, tak to bylo tehdy, když jsem poznala do jaké rodiny jsem se přivdala. Johniho rodina mě přijala s otevřenou náručí a drží mě v ní dodnes. Když se odstěhujete do cizí země, vaše rodina vám chybí jako nikdy předtím a uvědomíte si, jak cenné rodinné vztahy jsou. Mít skvělou rodinu, která vás miluje a hýčká je k nezaplacení. Když si pak ještě padne do oka s tou vaší českou - máte vyhráno na plné čáře. Pak už vás trápí jen ta vzdálenost. V Oslu žádnou rodinu nemáme, když chceme mít rodinný dýchánek, musíme buď letět do Prahy, či do Stavangeru.

 Tak to by stačilo, abych vám tu neprozradila ale úplně všechno! :) 

Doufám, že jste si užili Veikonoce podle vašeho gusta. Odpočali jste si a snědli pár chutných dovařených vajec :)

Veselé Velikonoce, 

Vaše TerezaInOslo