Jak se Johni už nemůže dočkat, až bude našim dětem ukazovat fotku, jak mamka a taťka vyhráli MN

Blog oslaví 2. června 3. narozeniny a možná jste už někteří slyšeli, ža jsem se rozhodla oprášit některé ze starších článků. Vybrala jsem je jednoduše. Ty, které byly podle čtennosti ty nejoblíbenější. Vyšlo najevo, že jsou to zpravidla ty jsou články, které popisují moje největší životní kroky a momenty. Hned ten první je o splnění jednoho obrovského dětského snu a sportu, který nás s Johnim dal dohromady. 

(článek z 12. listopadu 2012)

Mistrovství Norska 2012

A je to tady. Moment plný vzrušení, očekávání, nervozity a především emocí. Ležím na zemi v tanečním sále. Občas je kolem mě slyšet, jak někdo z holek zakousne potichounku do jablka. Podlaha se jemně otřásá s každým dopadem gymnastů ze závodní haly a tlustými stěnami občas zašumí hlasitý potlesk publika. Srdce mi buší jak o život i teď, když o tom jen píšu. Ležíme všechny pohromadě a nikdo ani nedutá. Nohy synchronizovaně opřené o zeď a drdoly zabořené do karimatek. Občas se někdo zvedne a jde si pročíst program závodu a řad. Nervozitu je možné ve vzduchu krájet. Jde o všechno. 




Mistrovství Norska je nejvyšší možný domácí závod. Stačí jedna jediná chyba a jsme venku. Poslední proslov trenérů, teamové objetí a nabíháme na plochu, tep je na nejvyšších možných obrátkách a během pár minut je po všem. Všechny ty hodiny strávené ve vlacích, autobusech, letadlech, autech, dobíhání na tréninky a hodin strávených v tělocvičně se během těch pár minut proměnily v nádherné zadostiučinění, které mi slavnostně věší norský předseda gymnastické federace na krk. Je nádherná, těžká a zlatá. Co víc dodat.

Johniho to by závod poslední. A těch zlatých si veze domů hned několik! Rozhodnutí ukončit kariéru na domácím poli a vyhrát poslední zlatou medaily z MN právě v jeho rodném místě, kde to všechno začalo, bylo moudré. A jeho slavná věta, jak se už nemůže dočkat, až bude naším dětem ukazovat fotku, jak mamka s taťkou společně vybráli MN, mě vždycky vykouzlí zamyšlený úsměv. A to je mamka ze země, kde teamgym zrovna nekvete. Takže tohle byl vlastně závod pro naše budoucí děti! Rozkošný.  

růžový začátek? nikoliv!

Inu, začátek závodního víkendu růžově nevypadal. Po třech dnech jsem se konečně vypotácela v postele, sbalila a se zvláštně vtipnou náladou a přitroublými vtípky po celou cestu na letiště, jsem vypadala, jako bych držela hladinku. Možná to bylo z těch všech sirupů a léků smíchaných dohromady, možná z toho, že jsem za poslední tři dny viděla jen jednu živou duši. Humor mě přešel, když všichni z 35 členné delegace dostali letenky a naše jména v systému nikdo nenašel. Prostě na nás dva zapomněli. Možná i proto, že původně jsme měli letět o den později, možná proto, že jsme místo v hotelu přespávali u Johniho rodičů, možná proto, že někde došlo k informačnímu šumu. Inu, cena v mžiku koupených letenek přímo na letišti mi podlomila nohy, na které mě vzápětí dostal Johni, s poznámkou, že to je přece chyba klubu a my nic neplatíme. Nu tedy dobrá, a už sedíme v letadle. Zpáteční letenku jsme dostali obratem, i když s menšími překlepy. Tak s tímto boarding passem jsem se dostala ze Stavangeru do Osla bez mrknutí oka. Vtipné. Od loňského roku alespoň zmizelo to "S" v mém jméně. Mé jméno bylo Kolářová.

A k tomu ještě pár fotek z dalších šampionátů. Povšimněte si, jaký jsme s Johnim drobci. Tohle byl rok 2011 a moje první norská zlatá. 

Mistrovství Norska 2011

Holky, se kterýma jsem závodila jsem viděla třikrát v životě. Jednou, když jsem přiletěla z Dánska na trénink do Norska, podruhé na tréninkovém kempu těsně před závodem a potřetí v závodě. Ani jsem si pomalu nepamatovala jejich jména. Nemohla jsem ani dospat. Přišla jsme si tam jako pátý kolo u vozu. Ale potřebovaly mě. Ostatně kvůli tomu si mě vytáhli tehdy z dánského teamu. Je to zapotané, já vim, já vim... Ale tu dobu jsem studovala na dánské taneční škole a taky závodila za dánský team.

Nejlepší na tom byla, že na stupni vítězů loupli ten pohár mě a měli k tomu poměrně dlouhý proslov v norštině, kdy jsem nerozuměla vážně vůbec ničemu.  Tak jsem se jen usmívala a říkala "takk" (děkuju).

Mistrovství Dánska 2011

O týden předtím jsem si ještě střihla účast na Mistrovství Dánska, abych už to měla kompletní :)) Povšimněte si především těch blonďatých hřív a jak všechny vypadají /vypadáme stejně :) Byly jsme bramborové. O kousík.

 

Tak a to by stačilo. Mé nejlepší roky :) Hehe.

Vaše TerezaInOslo