V hlavních rolích: červený klobouk, koně a 24 věcí, které by mě nikdy nenapadly

Je nádherné sobotní odpoledne. Sluníčko mi hřeje do červeného klobouku, který svítí na sto metrů a já pozoruju tančící bublinky šampaňského. Trochu nenápadně se rozhlédnu kolem sebe. Nikdo na mě nekouká. Vytahuju foťák a zase to dělám. Zase si fotím jídlo. Trochu takhle. Možná takhle. Přenastavuju ISO a clonu a po chvíli z druhé strany stolu slyším mužský hlas: "Slečno, já vás odfotím i s tím jídlem." Rudnu jako ten klobouk. "To jste hodný, děkuju, mně stačí jenom to jídlo..." Burácivý hlas rozechvěje i ty hortenzie a moje tváře doslova splývají s mým doplňkem. Nenápadně uklízím foťák do tašky. Konverzační ledy prolomeny. Vítejte na mém sobotním odpoledni. V hlavní roli koně a klobouky.

 

Miluju tyhle chvíle. Kdy se najednou ocitnu jako uprostřed nějakého filmu. Jako kdyby všichni byli herci, které někdo před chvíli načesal a upravil a oni vyskočili na plac ze svých karavanů. Sedím tam. V černobílých šatech. Za pár minut se  láduju raviolama a dělají se mi boule za ušima. Neuvěřitelně vynikající jídlo. 

Všechno to dění kolem sebe pozoruju. Všechny ty lidi, kteří na dnešek oprášili klobouky. Koňský pot je ještě cítit ve vzduchu a z nedalekých reproduktorů se ozývá ladná hudba. Nastal čas vrhnout se na trávu a zašlapat drny. Dámy ve vysokých podpatcích na sebe soucitně mrkají a já zase mizím ve své fantazii. Jsem vlastně celé odpoledne v takovém zvláštním časoprostoru své fantazie. Představuju si všechny možné životní příběhy lidí kolem mě. Z úryvků rozhovorů si tvořím svoji vlastní skládačku. "My jezdíme každé tři měsíce na svatební noc do jiné země." "Poslali jsme tam private jet a prostě nakoupili 500 Hermès šál v Paříži." "Ty vole, v tom šampaňským je kaviár... Vyfoť to!" Občas se schladím těmi bublinkami, zdálky k nám už zase doléhá dupot kopyt a komentátorův hlas hodnotící situaci zápasu. Já se fascinovaně rozhlížím kolem sebe. Kde jsem se to zase ocitla?

Napadá mě myšlenka, že by mě nikdy nenapadlo, že se někdy ocitnu právě tady. Vlastně takových věcí, které by mě nikdy nenapadly,  je mnohem víc. A netrvalo to dlouho a můj oblíbený seznam je rázem na světě: 

Nikdy by mě nenapadlo, že: 

- budu milovat běhání (já, která se lopotila s patnáctistovkou)

- budu pít kávu bez mléka (já, která jen a zásadně latte s horou mléka)

- budu i v dospělosti rudnout (to mě možná i někdy napadlo)

- můžu i v dospělosti dostat v obchodě takový záchvat smíchu, že se na mě všichni koukají skrz prsty

- se naučím chodit na podpatcích (nekecám!)

- budu usedat v nejzapadlejších pražských kavárnách bez Internetu a psát svoji vlastní knihu

- se dokážu znovu a zase zamilovat do svého manžela několikrát za měsíc

- mě nebude bavit nakupování oblečení (taky nekecám!)

- jednou budu vymýšlet choreografii teamu, který jsem jako malá tak neuvěřitelně obdivovala a jejich choreografie se na tajňačku učila doma z VHSky

- se ještě neprofláklo, jak mi nešla v hudebce nauka

- že ti nejlepší přátelé jsou stále ti, které znám už od svého dětství (to mě sice nenapadlo, ale jsem za to neuvěřitelně vděčná)

- že si budu pořád pamatovat, jak mě kluci opečovávali na mé první oslavě narozenin (bylo mi 5)

- můžu mít někdy tak silný vztah k mému rodnému domu

- budu se svým manželem mluvit jinak, než česky 

- až mi bude tolik, kolik mi je, nebudu si připadat dospělá (asi nikdy nebudu)

- nebudu mít doma už přes rok televizi a budu gauč směřovat na okna

- mě bude bavit jóga (nenáviděla jsem protahování)

- se dobrovolně přestěhuju z Norska do ČR

- budu ráda vzpomínat na moje hodiny paličkování

- si s sebou do života ponesu křivdy mých spolužáků ze základky

- budu ve svých 27 nejvíc fit, co jsem kdy v životě byla

- nebudu moct už nikdy cítit vůni mámy

 

- někdy uslyším větu: "A blogerkou roku v kategorii life se stává dívka, která má ve svém názvu město - TerezaInOslo!"

- budu milovat svoje první vrásky

Takových věcí, které by mě nenanapadly, je tolik. A proč vám tady o nich píšu? Mimo jiné, protože je to celkem zábavné a taky možná i proto, ... Že ač plánujeme, jak plánujeme, v životě přijdou věci, které zkrátka a dobře naplánované nejsou. Nečekaná rozhodnutí. Zklamání. Překvapen. Životní převraty. Některé jsou nádherné. Na jiné byste nejraději navždy zapomněli. 

Nevědomost je věc nádherná. Dává našim životům šmrnc. Kdo ví - kdo nebo co se vám v životě zítra přimotá do cesty? Třeba něco, nebo někdo, kdo ho obrátí vzhůru nohama. Tou dobrou stranou nahoru. Samozřejmě. 

Tak mějte oči otevřené. Říkejte ano novým příležitostem. Potkávejte nové lidi. Žijte naplno. A jestli se zrovna teď něco nedaří? Ono to má všechno nějaký hlubší důvod. Vyčkejte a pochopíte. Někdy nemůžeme mít všechno hned a teď. Někdy prostě potřebujeme vytrpět, abychom si uvědomili, co v životě chceme a co ke šťastnému životu potřebujeme. 

A někdy třeba i řeknete vy tu moji památnou větu: "Jak já jsem tak ohromně vděčná, že mně tenkrát ta snová práce nevyšla... Nikdy bych totiž nebyla teď tady, kde jsem. Šťastná. Spokojená. Pokorná. Hladová po nových životních lekcích."

Díky za to! Pamatujte na to!

Vaše TerezaInOslo