Je to pravda odvěká, lyže dělaj člověka

Začalo to nevinně. Ostatně jako téměř všechno. Začítám se do emailu Veroniky Š. a začínal slovy: “v hlavě jsem ti psala už několikrát, teď poprvé naostro :-) A rovnou ti po norsky tykám, protože mi přijde, že už se známe věky.” Pořád nic neobvyklého, až do chvíle, kdy Veru píše “Ale abys věděla, tak i já mám pro tebe něco úžasného! Nominovala jsem tě totiž jako možnou ambasadorku lyží AK.” Cože? Nikdy v životě jsem o AK lyžích neslyšela, takže zběsile ťukám do Google: KA lyže... a jediné, co nacházím je: INSTRUKTOR/KA LYŽOVÁNÍ ... Brumlám si sama pro sebe: “No, to teda nevim, co je to za lyže...” až mi dojde, že blondýna jsem tady já a po prokliku na AK lyže už se dějou jiné zázraky.

Skáče mi tu, že na nich jezdí olympijská medailistka v Alpském lyžování paní Olga Charvátová-Křížová (ZOH 1984 Sarajevo), nebo třeba i nějaká Madonna. A po prvním prokliku se to děje. Wow... to nevypadá na normální lyže – to je přímo designový skvost. Pak ale přišel ten vnitřní zákeřný hlas mého racionálního já: “Terino, víš jak to vždycky je, když je něco hezký, ne? Ty designový skvosty jsou většinou pěkný šunty...” Zabírám se do hlubšího googlování a zapojuju i většinu naší domácnosti – rozuměj Johna Erika. Ten chvíli nedutá a pak řekne zase něco moudrého: “Hm... but Tereza, you have to say yes, this looks like crazy good skis.” A když Johni něco řekne, je to ve většině případů pravda. To už si pamatuju.

O pár dní později si to už štráduju na schůzku. Očekávám slečnu Veroniku. Veronika nikde. Za to na mě mrká jakýsi muž, který si bohužel musí vyslechnout můj nepovedený vtip typu: “Ty jsi Veronika?”. Půl hodiny si povídám s Michalem o politologii a architektuře, o lyžích skoro nepadne ani slovo. “Začneme bublinkama”, zavelí se. Já se nesměle usměju a šeptnu: “Tak snad jen po málu”. Já nevím, že mám vždycky na podobných schůzkách takové slovní obraty, které nikdy jindy nepoužívám. Veronika dorazí po pár skleničkách a Michal si oddechuje, že mě zvládnul zabavit. 

A tak to všechno začalo... z VínoKlubu, kde se schůzka konala, jsem odcházela asi po šesti hodinách. Ovíněná, spokojená, přejedená sýrem, s dírou v hlavě o tom, jak ty lyže jsou parádní.  Dokonce se i po pár hodinách vysvětlilo, proč se Veronika vznáší za pultem a tak odrzle si sama vybírá lahve vína. Veronika je totiž spolu s Radkem majitelkou tohohle útulného podniku, kam se určitě vydejte, až půjdete Benediktskou a taky ode mě pozdravujte :)

Pár dní jsem to nechala ležet a ve víru dalších aktivit jsem se z té lyžařské euforie začala pomalu probírat. V tom mi klikne email – “Tak jedeš?”, já: “Kam?”. “No na to testování na Pitztal?” Ha, asi toho vína bylo moc :) Tak komu by se nechtělo za pár dní na pár dní vypadnout z naší kotliny na ledovec poprášený sněhem? John Erik musel z pracovních důvodů zůstat doma a ruku na srdce, já se nesměle (velice nesměle!) se 35 lidma, které jsem v životě neviděla, vydala na cestu. 

Jestli někdo neví, kam pro norskou módu tak překvapivě na NorskaModa.cz

Jo, počkejte. Ještě vás nemůžu připravit o tu část, kdy to vypadalo, že budu lyžovat na Adama. Popadá mě panika, protože si uvědomím, že se všechny moje lyžařské věci krčí v kufru u nás ve sklepě v Oslo. Paráda. No, tak tam nemůžu jet nahá. Ségry věci jsou poznamenané érou snowboardingu a stejně tak ty mých kamarádek. Jsem v ouzkých. "Koho znám, kdo umí dobře lyžovat... Jana!" Jasně, Jana přece. Milovnice všeho norského, se kterou se znám skrz blog a obchod Norskamoda.cz. Půjčuje mi svoje vlastní vybavení. Od rukavic po helmu. Nejenom, že jsou všechny věci norské, ale ještě k tomu růžové. No, a to se ještě dozvíte, proč tenhle fakt tu hraje roli.

Johni mě líbne na čelo a řekne: “To je jak, kdybych tě posílal na nějakej dětskej tábor”. Já tam stojím s tím batůžkem a tak nesměle se mi najednou nechce. No, znáte to. Ale, nastupuju do Kolosea, nebo jak se to auto jmenuje, a jede se. Když se náhodou stane, že je na chvíli ticho: “Někdo vyhrkne, tak nahoďte nějakou historku...” A po chvíli se ozývají salvy smíchu. Cesta utíká rychle a vypadá to, že tohle bude jízda. Probudím se v zatáčkách, a když se mě ptají, že jestli mi náhodou není v serpentinách špatně, zatajím jim, že jsem si vzala tabletku, a hrdě se pyšním “Ne, není!” 

Dostaneme pokoj. Zabydluju se. Božskej výhled. To mě nikdy nepřestane bavit. A jsem vděčná a šťastná. Po večeři padám do postele, připravuju si jako největší šprtka oblečení na ráno, nastavuju budíka na sedmou a už se nemůžu dočkat až ráno rozhrnu závěsy. 

Výhled z okna

Vyrážíme na svah

.
Je to tady. Vidím je. Jsou nádherné. Šahám po těch černých s růžovými bočnicemi. To jsou totiž ony. To je ta “moje” lyže. Nejde mi do toho zapnout přeskáče, a kdybych neměla helmu, brýle a všechno možné, určitě by si toho někdo všimnul a řekl: “No, to je teda ambasadorka, když ani neumí zapnout přeskáč.” Nenechávám se rozhodit a vyjíždíme. 

Sluníčko mi hřeje tváře ošlehané tyrolským větrem. Je mi božsky. Nechápu, proč jsem tak dlouho nelyžovala. Nebojím se. Je to, jako kdybych se vznášela v nebi. Nabírám lyžařské sebevědomí, které se až do teď krčilo někde v koutě. 

Zrychluju, přenáším váhu. Létám. ... 

Ta nádhera kolem mě nebere konce. Ty hory umí tak dodat energii. Usedáme na vrchol do Café 3.440 a já objednávám polévku se špekovým knedlíkem a další tři dny za sebou nechci nic jiného. Jste zvědaví, tak přidávám azurové fotky na Instagram/Facebook a nejradši bych vás tam všechny natáhla s sebou. 

Program večera – lyže a vinné pexeso

Večer přichází na řadu přednáška o lyžích. Tak, abyste si nemysleli, že jsem si nic nezapamatovala, tak tady je to, co mi v hlavě zůstalo. AK lyže se jmenují podle jeho zakladatele Alda Kuonena (ano, poznali jste správně - Fin). Ten byl dřív šéfem závodního týmu Rossignol. Pro lyže, které mají dřevěné jádro a dvě titanové desky, složené jako sandwich, vybral vkusný a minimalistický design. Do toho jsem se zamilovala já. Aby to pro nás, kteří si nepamatují složité názvy a čísla, bylo jednodušší, typy lyží se liší podle barvy bočnice. Já měla možnost vyzkoušet téměř všechny a nejlíp mi sedla černá lyže s růžovou bočnicí PINK! a černá lyže s bílou bočnicí WHITE. Prý bestseller posledních let. A jak poznáte, že vám lyže padne? Podle paní Olgy to prostě poznáte! 

Já a Veru

Asi vám tu úplně nebudu vypisovat nějaké lyžařské floskule, ale lyžování bylo parádní. To si musí každý zkusit na vlastní kůži. AK lyže přišly na svět v jedné malé rodinné garáži a rodinná tradice se jich drží až dodnes. Po otci převzala rodinnou firmu dcera Francesca a syn ... počkat, zapomněla jsem, jak se jmenuje... Marco a vypadá to, že se jim daří skvěle. Každý rok vyrobí maximálně 2.000 lyží a to z toho důvodu, protože lyže vyrábí ručně a chtějí zachovat jejich vysokou kvalitu a exkluzivitu.

 
Lyžaři začínají pomalu odpadávat únavou, tak na řadu přichází Veronika a Radek a Vinné pexeso. No, tak to bude vážení trapas. Dostáváme čisté papíry, které během ochutnávky osmi bílých vín, zaplňuju všemi možnými i nemožnými poznámkami typu: “vůně přezrálé hrušky”, “barva žluto-zelená”, “prašnost břidlice” (tak zrovna tahle poznámka mi neříká naprosto nic), “vyčvachtaný jahůdkový kompot” (zato tahle mi hned napoví :)), “gotická okna” (k této poznámce si musím napsat vysvětlující poznámku – že víno pomalu stéká po skleničce a vytváří tak obrazce podobné gotickým oknům), “víno k žehlení” (to je Fink – Wachau Grüner Veltliner – Alte Reben 2014, kdyby to náhodou někoho zajímalo :) 

Moje seběvědomí rostlo s každým douškem. Dokonce jsem svými poznámkami a floskulemi (ano – moje nové oblíbené slovo :) dokázala přesvědčit skoro celý stůl těch, kteří se o víno zajímají a na ochutnávky chodí rádi a pravidelně. A přátelé, měla jsem celý plný jeden! bod. Ale neuvěřitelně mě to bavilo. Až tak, že jsme u nás doma s přáteli udělali Pivní pexeso založené na stejném principu a byl to hřeb povedeného večera. 

.
Tak na tenhle povedený lyžařský dýchánek budu vzpomínat ještě dlouho. Dokonce mi i paní Olga Charvátová-Křížová poradila pár lyžařských triků a mně bylo obrovskou ctí si s lyžařskou ikonou podat ruku.
  

Řekla bych, že mi paní Olga zrovna řekla něco o mém lyžařském stylu

A na závěr přijde děkovací vsuvka. Děkuju Veronice, že mi napsala a o začátek lyžařského potěšení se vlastně zasloužila. Děkuju Michalovi z Mujsport.cz, který pro mě všecho zařídil a pozval mě. Děkuju Janě za půjčení věcí, jinak bych totiž umrzla. Děkuju panu Křížovi za nekonečné štelování lyží, kterých jsem denně vyzkoušela na 4-5 párů a paní Olze za skvělé rady, kterých si budu vážit. Děkuju Waldovi za nejlepšího lyžařského parťáka, řidiče a vtipálka. A Radkovi za moudré životní rady. A děkuju vám, že jste to dočetli až do konce :)

.

Vaše TerezaInOslo