Afro, meditace a ombré dort s makarónama

Sedím na zemi, lokám si vyšeptalýho cideru, Johni mi češe vlasy a já čas od času cuknu, protože to škubne. Připomíná mi to moje dětství, když jsme doma měli takový banánově žlutý hřeben nadměrných rozměrů, podle kterého mamka poznala, jestli lžeme, nebo ne. Vždycky, když měla nějaký pochybnosti, učesala nás, a když se hřeben zaseknul ve vlasech, bylo zle. Dlouhý roky jsme nemohly pochopit, jak to ten hřeben vždycky pozná.

Johni se mi snaží dát tu neplechu na hlavě do latě. Mám hlavu plnou chuchvalců, jako když necháte toho psa s dlouhýma ušima proběhnout vysokou trávou... ten, co hrál Lady v pohádce Lady a Tramp... Kokršpaněl to je. Už jsem si vzpomněla. Tak takhle nějak vypadají ty moje vlasy. Rolland nerolland, tohle chce mužskou trpělivost. 

A kde se to afro vzalo?

Stojím na schodech, na hlavě mám háro jako z filmu, jsem namazaná nějakým speciálním blyštidlem, který bude prý házet skvostný odlesky, kruhy pod očima jsou snad úspěšně zakryté pěknou vrstvou, vrklají se mi nohy na vysokých podpatcích bot, které jsou jako pro barbínu a točím se ze strany na stranu, abych z šatů nafoukla famózní balón (to je zase věta! Nejdelší světa :). 

K snídani jsem měla popcorn a nikdo se na mě za to nekoukal skrz prsty. Něco, co by před několika lety bylo vrcholem blaha, je dnes celkem fajn rebelství. Ale na focení se to prý může. Na focení se může všechno.

A po focení už úplně všechno. Třeba jíst famozní dorty.

Ujídám ho, je ombré a na jazyku vám tančí valčík vanilka s borůvkou. Přikusuju k němu fialovou makaronku (já prostě vždycky říkala makaronka, tak to budu dělat i teď, přestože se asi má říkat makronka, a co, Iveta Fabešová tomu říká makaróny :) Lepší než drátem do oka. Pozoruju naši babí, která vypadá spokojeně. Prohlíží si knihu o kopcích v Čechách, kterou dostala od její sestry. Už spolu plánujou výlety a my na sebe s tou mojí ségrou mrkáme. Babička je neuvěřitelná. Ve svých osmdesáti letech trénuje předškolní děti gymnastiku a jezdí lyžovat do Alp. Stěžuje si akorát na to, že už nevydrží v těch Alpách lyžovat celej den... no není kouzelná?

Někdy vám o ní napíšu víc. Zavíraj se mi oči.

Ležím v posteli a řeším problém všech problémů. Kterou jen knížku vybrat na nedělní lebedění pod peřinou. Kníhu nechám ještě chvíli odpočinout a radši se přitulim k Johnimu. Pozoruju a poslouchám, jak pomalu oddechuje. Tak klidně. Pravidelně. Následuju jeho dech. Zapomenu, že čas plyne a fascinuje mě, jak nádherně mi je. Soustřeďuju se na myšlenky, které zpomalí a snažím se zlehka uklidit v tom mém rozbordeleném obýváku, kde létají šanony s dokumenty, stránky mojí knihy, účtenky, neodeslané emaily, nájemní smlouvy, špinavý hrnky a flekatý košile... Pomalu se z toho pokoje začínám vzdalovat, až konečně dosáhnu na ty dveře, který zabouchnu. To je ono. Jen já, anděl a můj dech. Náš dech. Hluboký. Pár minut. 

V tom sebou Johni cukne, dveře se rozrazí a všechny papíry se zase se škodolibým smíchem rozletí na všechny strany. Aspoň na chvíli se to povedlo...  a tak to tak občas během dnů zkouším a páni, je mi skvěle. Zkuste ty vaše dveře toho vašeho obýváku taky někdy zavřít. A vůbec tomu nemusíte říkat meditace. 

Meditace a hypnotizace. Nemá to k sobě poněkud blízko?

Hypnotizujeme telefon. Zbývá pět minut. Ani jeden nedutá. Pomalu se smiřujeme s tím, že tohle už je finální. Oba dva se vzájemně utěšujeme, že to je přece dost dobrý a o hodně lepší, než to být mohlo... když v tom se telefon rozsvítí. Nám se rozzáří oči. Mrknem na sebe a imaginárně si plácnem. Jsme zpátky ve hře. Prodáváme byt v Oslu a je o něj pěkná tahanice, což nám nahrává do karet, protože v Norsku se nemovitosti prodávají formou aukce. Někdy vás z toho může trefit šlak, ale za tu dávku adrenalinu a napětí to stojí. Ten pocit úlevy, když je po všem... ten je nepopsatelný. Prodali jsme a řádně to oslavili bublinama a hledáním toho nového. 

A hledat jsem se vydala i něco dalšího...

Sedím na gauči, dívám se na vysokého muže. Naslouchá. Mluvím pomalu, srozumitelně, žádná velká gesta a emoce. Neni mi to moc příjemný a několikrát se přistihnu, jak moc se kontroluju. Každý pohyb ruky. Nedělej to! Každý poškrábání na koleni. "Tohle si musíš, zapamatovat, Terezo.", radím sama sobě. Po třech a půl hodinách mám už tolik imaginárních zápisků, že jsem zaplnila skoro celý neviditelný papír. Otevírám dveře bytu a už už se nadechuju, abych Johnimu vylíčila a převyprávěla moje první sezení s koučem/nekoučem. 

Usínám a oddechuju...

Přistihnu se, jak stojím s otevřenou pustou a hbitě gestikuluju na Johniho. Ten na mě nechápavě zírá, co po něm chci. Mluvím telefonem s někým, koho neznám a o dvě hodiny později se tetelím na gauči a vyprávím o studiu v Norsku do Českého rozhlasu. Tak třeba v sobotu nalákám i někoho z vás. 

Život je narvanej k prasknutí. Jen se z toho všechno nezbláznit a umět si to vychutnat. To se učím každý den a věřte nebo ne, takové uklidnění mysli, v této životní etapě dělá divy. Zkuste to. Věřím, že každý má tu svoji klidnou metodu. Jen ji v sobě najít a umět si ji hýčkat. Tak zkuste poklidit v tom vašem obýváku a nadechnout se. Uvidíte - bude vám skvěle.

Dobrou noc/či dobré ráno. 
Srolovat jazyk na horní patro - nádech - výdech. 
  
Vaše TerezaInOslo