Jeden post z nebe

Ve tmě tmoucí někde nad Německem sedí holka ve vytahaných béžových kalhotech a v té nejpohodlnější květinové mikině. Tu ráno v rychlosti vzala ze sušáku, když dobalovala poslední nezbytnosti. Jak s ní mávla, květy zavoněly. Kéž by.

Klapka: "Směr Oslo - po stodevadesátésedmé". Poloprázdné letadlo, až mi je to líto. Poloprázdná letadla by zkrátka a dobře neměla létat. Vždycky bych je vyplnila těmi, kteří by někam letět chtěli. Jen si to představte. Někdo vám odpoledne zavolá. "Veroniko, tady letiště Václava Havla, máme tu dnes poloprázné letadlo do Londýna, nechtěla byste letět? Máme vás na seznamu "chtivých cestovatelů do Londýna."

No, neříkejte, že to není rozkošně naivní nápad.

Jeden takový à la TerezaInOslo.

Trochu se mi zavírají oči, ale spát nebudu. Letadlový čas je totiž vzácný. O něco málo vzácnější než ten snídaňový. Můžete v něm vymyslet spoustu rošťáren. Takhle v nebi vás totiž nic nedrží při zemi. Byla by škoda ho zmeškat. Tečka. Konec debaty.

Já se rozhodla si ho užít dosyta. A dopadlo to tak, že tak trochu vypadám jako blázen, co nevydrží v klidu sedět. Už jsem poslouchala hudbu. Četla knihu. Koukala z okna a rekapitulovala téměř všechny mé lety. Odpověděla jsem na několik emailů, udělala autorizaci jednoho článku, nahrála fotky do počítače. Četla jsem můj oblíbený letadlový časopis N, ve kterém jsem se mimojiné dozvěděla, že konzumace avokáda v Norsku vzrostla za posledních 5 let o 16%. Nebo i to, že nizozemská společnost staví vznášející se farmu na vodě, na které budou žít krávy v mnohem lepších podmínkách. Dyzajnér celého projektu, jistý pan Wingerden, se totiž domnívá, že rychlost urbanizace je natolik rychlá, že lidé žijí dál a dál od produkce potravin a chce to změnit. Tak jestli někdy budou tenhle projekt plout i na Vltavě, tak to mě podrž. Dojít si pro čerstvé mléko do přístavu.

Zatímco já si do sytosti užívám vzáceného letadlového času, John Erik předává naše poslední krabice a klavír (moment štěstí, kdy si Tereza vzpomněla na to, že bude mít v Praze konečně po letech zase klavír). Milí lidé existují. Milí Češi existují. Dobráci. Nebo možná laskavci se jim říká. Místo objednávání převozu našich pár švestek v krabicích (za několik desítek tisíc) k nám z nebe spadnul jeden milý pán, který nám je do Prahy dopraví. Za nic. Prostě jen tak, aby nám pomohl. 

Jsem přímo okouzlená lidskou laskavostí a dobrotou. A tedy někde v koutku duše doufám, že ty krabice ještě někdy uvidím. 

Do Osla se letí finálně předat byt a oslavit křtiny malé Mie. Johniho neteře. V Norsku jsou křtiny jeden z nejdůležitějších životních eventů. Sejde se celá rodina v domečku, kde se servírujou po domácku napečené dorty a překapávané kafe. Dávají se stříbrné lžičky zabalené v kýčovitých balících papírech. Lžičky se s velkou grácií předají, aby je někdo hned zabalil do papíru a nadobro zůstaly zapomenuté ve spodním šuplíku. Kmotry a kmotrové si užívají moment důležitosti a všichni ostatní se dojímají nad roztomilostí miminek v bílých dlouhých miminkovských róbách. Těším se na tu milou slavnost. Těšim se na čerstvý vzduch. Těším se na norské snídaně a kávičky s holkama. A těšim se na mého Johnina.

Krásný večer, nebo ráno. 

Vaše TerezaInThePlaneToOslo