Sama ve vinárně a kolotoč v mé hlavě

Zapadla jsem do neznámé vinárny někde v centru Prahy. Ani nevím, kde přesně jsem, nechala jsem se totiž unášet. Možná srdcem. Možná nohama. Posedávám tu a objednávám tyrolský talíř a dvě deci rosata. Připadám si tak nějak jinak. 

Tak ohromně moc mi to chybělo. 

Být sama se sebou. 

Poslední týdny, měsíce jsem v kolotoči událostí. Bratislava, Hamburk, Oslo, Stavanger, Praha. Potkávám báječné lidi, kteří mě nabíjí neuvěřitelnou energií a miluju každičký moment svého života. Ale pořád mi něco chybělo. Pořád to nebylo ono. Mám všechno o čem jsem vloni v Norsku tak snila. O tom být mezi lidmi. Učit se nové věci. Mít obrovské možnosti. Téměř jakákoliv myšlenka v mé hlavě, která se zrodí, může být během pár dní, týdnů přetvořená v realitu. To je volnost. To je sen. Občas se zastavím a kroutím jenom hlavou. Vážně je tohle možné? Pořád a znovu se vracím k tý holce, která doma připravovala brunche a trávila hodiny v tělocvičně, jen aby něčím vyplnila ty prázdný dny, protože jí nikdo nedal šanci. 

 

Ale zpátky do Prahy. V té změti událostí jsem si málokdy našla moment zastavit se, rozhlédnout se. Uvědomit si, kde jsem a především být vděčná. Stalo se mi to párkrát v letadle, tam je klid a možná si pamatujete na vděčný článek z Hamburku. 

Což o to, že si žijete vysněný život, když si ho ani nedokážete pořádně vychutnat. 

Najednou jsem měla pocit, že jsem vězeň svých vlastních snů. Plním je. Jedu na plný motor, ale jsem vyřízená. Ve finále nemám ani čas si je vychutnat. Užít si je. Je to normální? Je to nutné? V noci chodíme domů, kde nemáme ani čas uklidit, udělat tam útulno. Hned brzo ráno začíná ten kolotoč všech schůzek, událostí, momentů. Jsou to nádherné momenty, ale když je jich příliš, zevšední. Lidé, kteří mě potkávají mi gratulují k úspěchu a já po nocích nemůžu usnout, jak mám v hlavě milion úkolů věcí, které nesmím zapomenout. A tak jsem řekla dost. Tohle nechci. Chci mít čas na věci, které miluju já. Chci se zachumlat večer do deky a jen tak lenošit. Chci mít volný víkend, kdy nemusím řešit pracovní eventy. Chci dělat to, co mě baví nejvíc. Blogovat. Psát knihu. A řeknu vám, že jsem snad v životě neměla větší výčitky svědomí, než za poslední rok. Na knihu zbyde po nocích času pramálo a já místo toho, abych si užívala ten překrásný moment, tvorby mé vlastní knihy, jsem z toho ve stresu, že na ní vlastně vůbec nezbývá čas. Někdy si představuju, že bych si asi měla sbalit kufry a odjet do malého domku ve Francii, kde ráno budu jezdit na kole pro bagety a přes den budu psát knihu. Připadala bych si jako z filmu. 

A konečně bych měla čas na jednu z nejkrásnějších životních nabídek, která se ke mně kdy dostala.

Po dvou sklenkách rosata. 

Jsem neskonale vděčná. Za to, že jsme do toho s Johnim skočili po hlavě. Tak obrovská škola života. Otevřelo se nám tolik dveří možností. Kdybych jen mohla, všechno bych to tu vykřičela do světa, jen byste si asi klepali na čelo, co ta holka šílí. Proč se vytahuje. Proč nám to předhazuje. A já bych vám odpověděla - protože to jde. Tenhle moment bych přála zažít úplně každému. Možná za mě mluví ty deci vína, možná jsem v naprosté euforii dnešního dne, kdy se zkrátka podařilo spousta velkých věcí. Když já pořád nemůžu tak trochu uvěřit, že v dnešním světě tu možnost má naprosto každý. Kdybyste viděli, jak jsme začínali my. Dva měsíce jsme trávili na malém oranžovém gauči u nás v bytě, kde jsme celí upocení v největších pařácích dávali dohromady celý plán našeho projektu. Chce to nápad. Myšlenku. Vůli a odvahu. A parťáka. Ten je obrovsky důležitej.

A pak si taky najít ten čas zastavit se, ohlédnout se a uvědomit si, 
jak daleko jste došli. 

Jinak se totiž může stát, že vám nikdy nebude nic dost dobrý. A to vás bude bavit chvíli... 

Každý z vás se na chvilku zastavte, podívejte se, kde jste byli před pár měsíci a sami sobě řekněte: "Klobouk dolů!". Je to to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Ocenit sami sebe. Všichni jsme se posunuli. Ať už jste uběhli tři, nebo pět kilometrů, je to skvělý výsledek. Ať už jste zvládli velký projekt v práci, nebo všechny zkoušky ve škole. Zasloužíte si pochvalu. 
.

Chtít víc je skvělá vlastnost, která nás všechny žene kupředu, ale nikdy nebudeme sami se sebou šťastní a spokojení, dokud neoceníme sami sebe.

A já si to zase a znovu po dlouhé době uvědomila. A jeden takový milý návod? Buďte na to sami. Víno a dobrá hudba pomůže k vytvoření té pravé atmosféry :)

Krásný večer a ještě krásnější ráno přeji.
Zítra mám narozeniny a sama sobě si přeji, abych na sebe nebyla tak drsná.

Moc díky za vaší důvěru, podporu a to, že tu jste. Ani nevíte, jak moc si toho vážím. Dáváte mi sílu, že to má cenu.

Vaše TerezaInOslo