A proto to dělám... proto bloguju. Tečka.

Já ty vaše emaily prostě miluju. Děkuju, děkuju, děkuju za ně. Občas se totiž přistihnu s myšlenkou: "Terezo, já nevim, koho to pořád může zajímat, co děláš a jak právě ty proplouváš životem. Vždyť jsi nikdy neviděla ani tisícinu těch lidí..." Ono mluvit s lidmi, kteří vám hned dají zpětnou vazbu, usmějí se na vás a kývají hlavou třeba na vaší přednášce, to je jiná. To je, páni, vlna pozitivní energie. Tu, kterou šířím skrz blog občas vyšlu a ztratí se někde mezi tunelem metra a touhou žít v realitě, ne psát někomu, koho jste nikdy neviděli komentář nebo email. 

A pak, když hluboce dumám nad tím, jestli tohle všechno má opravdu cenu, vzpomenu si, že jsem zas dlouho podrobně neprošmejdila emailovou schránku blogu. Vařím čaj, usedám do křesílka a čtu, čtu a čtu. Lesknou se mi oči, ale před Johnim dělám hrdinku. Vydržím to jenom chvilku. Johni už tuší, která bije, tak se na mě jenom usměje. Jeden z nejlepších pocitů na světě je ten, že si zase po nějaké době uvědomíte, že to, čemu věnujete opravdu hodně času, má cenu. Jeden email jsem se rozhodla, samozřejmě po souhlasu autora, s vámi sdílet. 

Děkuju vám, že tu jste. A že se rozhodnete být šťastní, i když to stojí notnou dávku odvahy. 
.

Email od H.

Ahoj,

Tímto emailem jsem ti chtěl poděkovat. Za tvůj pozitivní přístup, energii, i za to, že při čtení tvého blogu mi přijde, že všechno je možné.

Můj sen byl vždycky studovat v zahraničí. Snil jsem o obrovských kampusech jižní Kalifornie. Ale to byly jenom sny. Realita byla trochu jiná. Osmileté gymnázium, s třídou, ve které jsem nebyl zrovna populární. Situace se postupně zhoršovala, až jsem jednoho dne seděl s mámou v ředitelně, a řešil, kdo mě to vlastně šikanuje. Po necelých čtyřech letech na té škole jsem si nedokázal představit, že bych tam měl strávit další čtyři roky mého života. Ta představa mi nedala spát. 

Pak jsem narazil na tvůj blog. Hrozně moc mě zaujal, a donutil mě si uvědomit, že jediným omezujícím faktorem v mé situaci jsem tady já. Okamžitě jsem začal svůj výzkum napříč internetem o mezinárodních programech, internátech apod. Zaujalo mě Dánsko. Mezinárodní program placený dánskou vládou, s tím, že student platí pouze internát. Učivo v angličtině. 

Další týden jsem žil tak trochu v jiném světě. Ve světě webových stránek dánských internátů a středních škol. Našel jsem to, co jsem potřeboval. Poprvé si o mém snu promluvil s rodiči. Ti to samozřejmě nebrali moc vážně. Výběrový program a vysoké požadavky a oni vezmou zrovna tebe, to určitě. Ale zkusit to prý můžu. 

Vyběhal jsem si všechna potvrzení, napsal esej, nechal to všechno podepsat rodiči a poslal. Pak už jsem jenom netrpělivě čekal u schránky na odpověď. O dva měsíce později přišla odpověď. 

VZALI MĚ! Můj svět se obrátil vzhůru nohama. Všichni najednou zbystřili, a začali řešit co dál. 

9.srpna jsem stál s kufrem na letišti, připravený čelit nové etapě mého života. Teď sedím ve svém pokoji na internátě v přímořském městečku Struer. Moje třída je hodně mezinárodní, a úžasná (co zatím můžu říct), hned jsme si sedli. Právě se mi plní sen, a částečně za to vděčím právě Tobě. 

Takže DÍKY, za tvůj blog. Vím, že nejsem první ani poslední koho nakopnul tím správným směrem.

S pozdravem, 

H.
 .

To já děkuju. I kdybych změnila život jen jednomu z vás, má to smysl. 

.
Krásné pondělní ráno. Já mám úsměv od ucha k uchu. Díky vám!
Vaše TerezaInOslo 

P.S. Posledních pár dní máte možnost objednat charitativní kalendář Kapky naděje. Stačí jen napsat email na info@kapkanadeje.cz a můžete mít při pondělku krásnej pocit sami ze sebe. Děkuju!