Co se děje, že se tu nic neděje?

Tak jo, tak já to vezmu hezky popořádku. V pátek jsem obdržela jednu z nejlepších novinek, kterou jsem si tak moc přála. Ale zatím prý musím držet jazyk za zuby, takže se snažím a dělám, co můžu. Ale moc mi to nejde. Pak jsme byli na skvělém jednání v té proslavené pražské Esce a asi se tam budu ještě minimálně jednou/dvakrát/třikrát/desetkrát  před porodem vydat. Koupila jsem tam tvarohový buchty těm našim holkám (jsem trochu rozjařená, tak jsem chtěla napsat "těm našim buchtám") do kanclu a jeden čerstvě upečenej chleba, u kterého jsem se rozplývala celý víkend. 

Víkend byl ve znamení psaní, protože jsem měla poslední dva dny do deadlinu knihy...  

Autor: Baru La Photo

Tedy, abyste tomu rozuměli, já už těch deadlinů měla několik. Všechny jsem je prosekla. Jenže, až ten nás rostoucí anděl v břiše, byl pro mě tím opravdovým deadlinem. Takže, páni a dámové /ano, takhle vypsaná jsem/, v říjnu to bude v knihkupectví. To moje tedy druhý miminko, se kterým jsem byla těhotná jako slonice. A že ty jsou březí sakra dlouho :) Zjistit můžete ve Wikipedii.

No, takže můj víkend vypadal asi následovně - od osmi od rána do půlnoci jsem se kroutila na židli. Kdybych byla Murakami, střihla bych si ještě před sedmou 1500 metrů kraulem. Ale Murakami nejsem a kraula taky neumím. Johni dostal za úkol starat se o obživu rodiny, takže mi nosil snídani, oběd, svačinu, večeři, druhou večeři, třetí večeři. A večer mi, v opravdu vtipný poloze, masíroval ztuhlá záda. A druhý den to samé v bledě modré. Psala jsem jako divá. Fakt. Nekecám.

U některých článků jsem bulela jako malá, u jiných jsem se zase smála, a další mě hodily do té vody vzpomínek, ve které tak ráda plavu.

Tak jen, že vám za to vážně děkuju. Protože jste to vy, kteří jste tak skvělí, že pro vás tu knihu mám tak obrovskou chuť psát. A taky samozřejmě Albatrosu, který si mě vyčíhnul těch pár let zpátky... Už se vidím, jak budu na tajňáka chodit s kočárkem po knihkupectví a pozorovat, jestli si někdo tu mojí knížku prohlíží. Možná, že jim i narovnám ty rozbordelený věžičky z knih, když to bude třeba. 

Odevzdáním rukopisu to ale ještě zdaleka nekončí. Teď začíná ta mravenčí práce. Učesat všechny ty kapitoly. Několik setkání s mojí editorkou, která mě určitě za ty moje neexistující slova bude milovat. A práce s ilustrátorkou, která mi snad vidí do hlavy, jinak si to nedokážu představit. 

Ale je to naprosto skvělej pocit, kterej bych přála vám všem. Já si teď totiž lítám ve šlehačkových oblacích. 

A vypadá to asi takhle...

Autor: Baru La Photo

Vaše teď trochu utržená ze řetězu TerezaInOslo