ABOUT ME

Jmenuju se Tereza a miluju psaní! Skrz blog TerezaInOslo se snažím čtenářům přinášet radost a životní inspiraci. Můj životní příběh používám jako inspiraci pro ty, kteří si chtějí jít za svými sny a potřebují trochu "nakopnout". Píšu o všem, co mě baví, inspiruje a motivuje.

Už mám pro vás i další části mého životního příběhu. Jsou to takové střípky a momenty, které si z mého života vybavím. Některé jsou stěžejní, jiné naprosto banální, ale všechny mě tvoří osobou, která s vámi sdílí svůj životní příběh. 

Miluju ten pocit, že se nakazíte mou vášní snít a sny si plnit. 
Děkuju!
 .

1988
Narodila jsem se rok před revolucí nad ránem jednoho květnového dne do spokojené rodiny a domu vyzdobeného šeříky (prý :)

1993
Protože se mnou šijou všichni čerti a mamku donekonečna přemlouvám,  konečně mě bere spolu se ségrou na gymnastiku. Z tělocvičny se už nehnu a přemety metám u nás na zahradě než samou únavou padnu. Článek o mém nejoblíbenějším sportu na světě TADY.

1993
Domů si přivážíme Athinku. To nejroztomilejší štěnátko Německého Ovčáka. Milujeme ji.  

1994
Naši kupují s rodinými známými rozpadlou chalupu v Abertamech v Krušných horách. Od té doby tam trávíme každé jarní, letní, podzimní a zimní prázdniny. Milujeme to tam! Do sklepa tam v lahvi spouštíme vzkaz pro budoucí generace. Pořád tam je.

1994
Jdu do první třídy. Mám květovaný šaty s perlovými knoflíky. Létem vyšisované vlasy jsou stříbrné a natočené z napletených copánků. Moje nejlepší kamarádka Verča, kterou jsem znala ze školky, byla nejvyšší ze třídy. Já jsem byla nejmenší. A to mi už zůstalo.

1994
Mám první koncert. Brnkám na housle, protože to se smyčcem ještě neumím. Paní učitelka tomu říká večírek a já vůbec nevím, co se bude dít. Dopadlo to dobře a mamka měla po koncertu rozmazaný oči. Prý protože jí něco vlétlo do oka.

1996
Společně se sborem jedeme vystupovat do Řecka. Náš sbor je takový průměrný školní sbor. Vrcholem našeho vystoupení je výstup v místní restauraci, při kterém jedna ze členek sboru Karolína šlápne do kýble, kam se hází příbory. Na konci zájezdu se koná Miss, ve které vyhrávám druhé místo a jako volnou disciplínu hraju scénku Donutila s klíčema. 

1997
Začínám se učit Německy. Nejde mi to a ani mě to moc nebaví.

1997
Z jedné hodiny housliček mě vytáhne milá paní z agentury T.T.V. a pár dní na to se stávám maskotem Pražského Jara. Hraju pro Václava Havla a táta mi řekne památnou větu: "Počkej, za tenhle okamžik budeš jednou moc vděčná." Článek a celá story TADY. 

1998
Pro velký úspěch dotáčíme a objevují se billboardy po celé Praze. Nemusím chodit do školy, protože chodím na focení, do rádia, televize a všichni mi pořád natáčí lokny a slibují zmrzlinu, když ještě chvilku vydržím. 

1998
Nedostávám se na svoji vysněnou školu Gymnázium Jana Keplera a "boří se mi svět". Nikdo to nečekal. Mamka mi dělá na zahnání smutku knedlo, zelo, vepřo a mně ani nejde spolknout knedlík, jaký mám knedlík v krku. Celou noc bulim do polštáře a ráno se zařeknu, že se tam jednou dostanu. 

1999
Jedeme na naše první mezinárodní závody do Berlína. Jsme team snů. Vybojujeme druhé místo a slavíme celou cestu v autobuse. Gymnastika je pro mě všechno. Trénujeme čtyřikrát/pětkrát týdně, i soboty.

2000
Nepřijmou mě ani o pár míst na Hellichovku. Ani mi to nevadí. Chci na Keplera.

2002
Vzniká láska k severu. Jdeme se s holkama podívat na Národní Gymnastický Team Dánska a já si připadám, jako bych našla svoji rodinu. Vzniká hláška "Chci na sever!"

2003
Na přípravných kurzech trávím většinu svého volného času. Musím dřít a makat, jestli chci být mezi 40 přijatými na GJK. Mění se pravidla hry a deváťáci si můžou zvolit jen jednu školu. Jdu do toho. Táta mě veze na přijímačky a hodí na mě ten jeho "Ty to dokážeš" pohled. Nikdy na ten den, kdy jsem četla výsledky, nezapomenu. Jsem tam!
_________________________________________________________________________________________________

2003
Máme rozlučku s 9. třídou. Na rozlučce jako jediná piju tonic, protože nepiju alkohol. Jsem tam tak trochu za šaška, ale aspoň se nepozvracím do bot.

2003
Nastupuju na školu snů a následující roky běhám z knihovny do tělocvičny, a z tělocvičny do knihovny a hrabu si na dno. Miluju všechno kolem Keplera. Dáváme dohromady naši Funny Four - Maruška, Irene, Terez a Erna.

2005
Jsem krůček od reparátu z Fyziky. Dva týdny neležím v ničem jiném, než ve fyzice. Každý den mě po nocích doučuje táta. Finální zkoušku udělám a padá mi obrovský kámen ze srdce.

2005
Jedu na tři týdny do Eastbourne na jazykový kurz. Jsou to ty nejlepší tři týdny z mého dosavadního života. Miluju Anglii. Miluju angličtinu. Miluju být samostatná a cestovat. Miluju místní racky, obědy na pláži a molo. Můj první výlet do Londýna. Po cestě domů si kupuju nový díl Harryho Pottera a celý ho přečtu. Pro mě vrchol mé znalosti angličtiny.

2006
Odlétám na jazykový kurz do Ameriky. Pár měsíců předtím píšu mému strejdovi z druhého kolena, kterého jsem naposledy viděla, když mi bylo 6 let. Naučím se surfovat a málem se utopím, když se s jedním surfařem srazíme na vlně a mně se omotá leash kolem krku a táhne mě ve válci ke břehu. Byla jsem blbá, nezkušená a bez pudu sebezáchovy. Na jednom surfařským spotu si mě vyhlídne údajný "hledač talentů" a chce mě do místního teamu. Naši jenom kroutí hlavou. Řeknu ne. Kdo ví, kde bych teď byla, kdybych řekla ano. Každopádně nejlepších šest týdnů a moje angličtina dostává americký přízvuk.

2007
Maturuju ze Zeměpisu a místo mé vysněné otázky Skandinávie si vylosuju Čínu, Japonsko. Jsem naprosto mimo u otázky, kolik mm naprší v obdobích monzunových dešťů. 

2007 
Odjíždím na celé léto pracovat do Skotska. Z celých sedmi týdnů máme tři celé dny volno, jinak pracujeme 12-14 hodin. Pracuju poprvé v kavárně a nic neumím. Oblíbí si mě jeden stálý zákazník, který mi ještě tři roky poté píše dopisy. Za těch sedm týdnů přiberu osm kilo, protože nemáme moc peněz a jíme jenom zbylé scones z kavárny a pečivo s máslem. Spíme v bytě s několika Poláky, kteří mají každý den nesnesitelný party a my se vůbec nemůžeme vyspat.. Málem se vždycky počůrám strachy, když je potkám v noci na chodbě.

2007
Za vydělané peníze ve Skotsku jedu sama na surfařský kemp do Francie. Marně toužím po tom, aby si mě zase vybral hledač talentů a já se stala profesionální surfařkou. Nikdo mě nenašel, ale já našla pár skvělých nových přátel. 

2007
Pár dní po surfařském kempu odjíždím sama do Švédska. Na dva týdny. V literární soutěži se Student Agency vyhrávám jízdenky po Evropě a destinace sever je jasná volba. V autobuse potkávám mladíka, který mi vypráví, že jede do Švédska studovat ekologii a zakoření ve mně myšlenku, že chci taky jednou studovat ve Skandinávii. Dvacet čtyři hodin trávíme v autobuse a protože autobusák nemá žádnou jinou videokazetu, pouští tam Popelku třikrát za sebou (!)

2008 
Moje první Mistrovství Evropy v Belgii. Závodím za příbramský team, kterému se zranila na poslední chvíli gymnastka. Ta neuvěřitelná vlna euforie se mě drží ještě několik týdnů. Doskočím dvojný a moje nej holky přijedou fandit s celým mikrobusem. Chci bydlet na severu. Na banketu po závodech je i John Erik, který je trenér norského teamu. Zatím o sobě nevíme, ale objevili jsme, že jsme spolu na několika fotkách.

2009
Celé léto trávím v Itálii, kde pracuju v kafebaru a po večerech trénuju. Naučím se trochu italsky, protože anglicky nikdo neumí. Parádní léto s parádníma kamaráda. Díky Maty a Peshi :) Teď to praskne, jestli čtete můj blog. 

_________________________________________________________________________________________________


2010

Poprvé potkávám Johna Erika. V Itálii na tréninkovém kempu. Vůbec si mě nevšímá. Je zodpovědný trenér.

2010

Odevzdávám bakalářku na téma: Komparace procesu demokratizace afrických států: Botswany a Nigérie. Vyhazují mě od státnic z České politické historie. Pro mě v ten den konec světa. 

2010

Hned druhý den vymýšlím plán B. Chci na sever. Posílám žádost o stipendium na dánskou sportovní školu. Naši jen kroutí hlavou. Zase :)

2010 

Závodíme na Mistrovství Evropy ve Švédsku. Nedostáváme se do finále. John Erik a jeho team vyhrává bronz. My (já a Šárka) jsme záhadně pozvané na skandinávskou afterparty, kde není nikdo jiný než samí seveřani a my dvě.

2010

Těsně před Vánocema mi přijde oznámení, že moje žádost byla vybrána a získávám plné stipedium na sportovní školu v Dánsku - obor tanec/choreografie. Zapisuju se na tříměsíční kurz dánštiny, protože celá výuka je v dánštině. O tom jsem se doma "zapomněla" zmínit.

  

2010

John Erik přijíždí do Prahy trénovat český team. První večer jdeme celý team na večeři a já mu vyprávím o mojí lásce k rozvojovým zemím a Africe. On jenom říká: "If you don't have anyone to go to Africa with, I can go with you" Je to ložený. Už tenkrát. 

2010

Johni přijíždí na Silvestra. Ani si nepřebalil tašku, protože letěl Oslo - Praha - Stavanger a pak rovnou zase rovnou do Prahy. Mně akutně operovali osmičku, měla jsem obrovskou nateklou fialovou tvář a Johni si chudák myslel, že mi vytrhli osm zubů - ne osmičku. I tak přijel :)

2011

Moje ségra má svatbu na Mauriciu, kam táhnu obrovskou knihu České politické historie, protože pár dní po návratu státnicuju. Zase mi akutně trhají už druhou osmičku a den na to udělám státnice.

2011

Dva dny na to odjíždím do Dánska na školu snů. Neuvěřitelné měsíce. Jsem jako ve snu. John Erik za mnou jezdí každé dva týdny. Článek TADY.

2011

Celou noc nervozitou nespím. Závodím na Mistrovství Dánska. Vyhráváme 4. místo. Reprezentační mikinu s dánskou vlajkou nesundám další tři týdny. Připadám si jako doma.

2011

Nervozitou nemůžu ani jíst a chci to vzdát. Den před odletem na závody do Norska mi to na tréninku vůbec nešlo. Absolutně. Volám Johnimu, že to nemůžu zvládnout. Že už jsem tak vyčerpaná, napůl zraněná a chci si vlést do postele a nikam nejet. Naštěstí mě přemluví, a já druhý den v 5 ráno letím.

2011

Závodím na Mistrovství Norska. Stávám se Mistryní Norska bez toho, aniž bych uměla slovo norsky. Zaplaví mě obrovská vlna euforie. Medaili žmoulám celý let do Dánska a pocit neuvěřitelné euforie mě drží ještě pár týdnů. To, že jsem to málem vzdala, bych si vyčítala asi hodně dlouho. Článek TADY.

2011

Johni tráví první léto se mnou v Praze. Prahu miluje.

2011

Balím pár kufrů a stěhuju se do Norska. Když přistávám v Oslo, valí se mi slzy po tváři.

2011

Po pár dnech v Oslo dostávám práci ve francouzském kafebaru Pascal. Jedno z nejhorších interview v historii všech interview.

2011 

Umírá mi máma. Život se mi obrací vzhůru nohama. Nevím, jestli zůstat v Norsku, nebo se vrátit zpátky do Prahy. Článek, který jsem napsala pár let po té TADY.

2012 

Začínám psát blog. Johni už mě přemlouvá nějaký ten měsíc. Potřebuju najít zase tu spokojenou, šťastnou a do života nadšenou Terezu. Trvá mi to několik měsíců.

2012 

Posílám všechny možné i nemožné dokumenty na magisterský obor "Culture, Environment and Sustainability" na University of Oslo a modlím se. Ve dne, v noci.

_________________________________________________________________________________________________

2012
Jsem povýšená na "Daglig leder" (vedoucí kavárny) a v práci se můžu přetrhnout. Beru všechny možné i nemožné směny. Od pěti od rána balím makronky a do půlnoci pomáhám v Pascal Restauraci. Trávím tam většinu svého života, ničí mě to a učím se norštinu v praxi.

 
2012
Žiju svůj obrovský sen, i když je to perný a mnohdy s tím chci praštit. Nad vodou mě drží sny. Sním o nádherném bytě na Aker Brygge. Sním o lepší práci. Sním o tom, že jednou nebudu muset řešit, jestli si to kafe koupím, nebo ne. Nakukuju do nádherných restaurací, ve kterých pojídají Norové a tiše jim to závidím. Ve většině případů to kafe ani nekoupim.

2012
Před vymodlenou třítýdenní dovolenou v ČR si jdu zaběhat a plná euforie běžím tak rychle, že zakopnu a udělám si výron jako prase. Omdlévám bolestí a Johni mě nese domů. Za pět hodin máme nasedat do letadla do Prahy. Tečou mi slzy bolestí.

2012
Odletěli jsme, ale můj modrý a nateklý kotník strašně bolí. Celou noc nespím a ráno mi přijde email, že jsem nebyla přijatá na magisterský obor. Zase se mi hroutí svět. Celé dopoledne brečím do polštářů. Za pár hodin na to kašlu, píšu do českých časopisů, že chci pro ně psát články a během pár hodin mi přichází samé pozitivní odpovědi. Táta se strachuje. Zapisuju se taky na soukromou fotografickou/designovou školu v Oslu a zaříkávám se, že si na ní sama vydělám. Psaním článků a částečným úvazkem.

2012
Na svatbě kamarádky chytím kytici a Johni se tváří nějak nezvykle zapškle. Vůbec nesdílí mojí radost. Ničemu nerozumím. (o pár vět později se dozvíte proč :)

2012
Poslední den mé dovolené mi ráno přijde email, že mě dodatečně přijali, protože jsem byla první na tzv. Waiting listu a já jsem v sedmém nebi. Nikdy na ten pocit nezapomenu. V emailu rovněž stojí že přijali 20 lidí z celkových 560 přihlášených. Jdu do kolen! Ten den jdeme na svatbu Johniho sestřenice a já se nemůžu přestat usmívat. Jsem neuvěřitelně šťastná. A podle mě i vy jste slyšeli, jak mi spadl obrovský kámen ze srdce.

2012
Jdu první den do školy. Připadám si jako královna všech královen. Neuvěřitelně se těšim a plním si další obrovský a náročný sen.

2012
Stojím na norské pláží. Téměř nedýchám. Je to tady. Johni klečí a já říkam "YES"! V tom z poza duny začínají přibíhat naši nejlepší kamarádi, moje rodina, Johniho rodina. Jeden z nejnádhernějších momentů mého života. Druhý den se vydáváme s rodinou a přáteli na pár dní do srubu u fjordu. Johni to komentuje slovy, že věděl, že bych to chtěla mým nejbližším říct osobně (především pak mojí ségře a tátovi) a proto mi je tam přivez. Můj táta byl tehdy v Norsku poprvé a na pláži se potajnu seznamoval s Johniho rodiči. Bylo to jedinečné. Bylo to plné emocí. A bylo to naše. Článek TADY a TADY.

2012
Pár týdnů po zásnubách dostáváme studentskou půjčku a kupujeme náš první byt v Oslo. Je malinký. Loft. Má obrovská okna. A my jsme nekonečně šťastní. První večeře se koná na krabicích a při svíčkách.

2013
Udělám všechny zkoušky magisterského studia, i když mi to tedy dá pořádně zabrat. Miluju studium na University of Oslo.

2013
Plánujeme svatbu. Po večerech vyrábíme pozvánky, programy, menu, moje kreativní půlka řádí ostošest. A já jsem neskutečně vděčná za Johniho nekonečnou podporu.

2013
Pronajímáme náš byt v Oslo švédské studentce. Balíme na tři měsíce – na svatbu – na svatební cestu – na několikatýdenní výzkum v Keni.

2013
Přesně rok po zásnubách se bereme. Celá Johniho rodina přijela do Prahy. Kdykoliv jsme procházeli okolo některé z našich oblíbených restaurací během svatebního týdne – mávali nám z ní nějací známí. Na takovou norskou invazi v Praze se bude ještě dlouho vzpomínat :))) Přijelo jich přes 50 a my byli neskonale vděční! Jeden z těch dnů, na který nikdy nezapomenu. Články TADY.

2013
Přistáváme maličkým hydroplánem na blankytném moři. Buší mi srdce a tisknu Johniho ruku, div mu jí úplně nerozmačkám. Pořád se nemůžu vynadívat na ty pilotovy žabky. Plní se nám další obrovský sen. Svatební cestu trávíme na Maledivách. Ráj na zemi. Poprvé se potápíme se želvami a mantami. A málem si oba učůrneme, když poprvé při potápění potkáme žraloka. Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy v noci úplně sami pozorujeme an pláži fosforeskující plankton. Jsme jako v pohádce. V té naší. V té vysněné. Kecám – v té opravdové :)

2013
Hned pár dní po návratu z Malediv sedím celá nervózní v obýváku a mám Skype meeting se svým supervisorem ze Stanfordu. Ten mě předsvědčuje, že se nemusím do Keni bát, přestože tam před dvěma dny byly teroristické útoky v nákupním centru Westgate. Celá rodina mě od toho zrazuje a říká, ať nic neriskuju a vykašlu se na to. Spočítám pro a proti a rozhodnu se, že jedem! Johni je můj (ne)odborný asistent č. 1.

Vyjíždím na můj první výzkum do Keni. Mám srdce až v krku a vůbec nevím, co se bude dít. Moje poprvé v Africe, která si navždy získává moje srdce. Jezdím dělat výzkumy do terénu a po některých interview bulim celou noc do polštáře. Shodou okolností se dostaneme do sirotčince v Soweto slum, kde se jdeme podívat do místní školy, a ve finále tam učíme místní děti. Keňa si navždycky získala moje srdce. To se do jednoho odstavce všechno vměstnat nedá. Články o Keni pod štítkem TRAVEL.

2013
Slibujeme si, že v životě budeme mít takové povolání, které nám bude dávat svobodu a možnost cestování.

2013
Rok píšu diplomovou práci. Mořím se s výzkumem, s akademickou angličtinou a myslím, že to snad nikdy nedopíšu.

2014
Nevydržím jenom psát diplomku, tak vymýšlím svůj první business plán. Spolu s Terezkou zakládám v Oslu firmu Candy Bar by Tereza & Tereza. Stavíme sladké bary na norských svatbách. Chci se naučit dělat svůj business v praxi. A hned po pár dnech spuštění stránky dostáváme první zakázky.

2014
Po pár hodinách diskuze obhajuji diplomovou práci a ukončuji Magisterský obor na University of Oslo. Slovy nedokážu popsat ten nádherný pocit. Dokázala jsem to! Vznáším se po městě a vyrážíme s Johnim na naší oblíbenou pizzu.

2014
Mé 26. narozeniny slavím v NYC s tím nejlepším manželem pod Sluncem, který mi chystá "Birthday Treassure Hunt". Miluju New York. Ostatně nic jiného jsem taky nečekala :) Článek TADY.

2014
Stávám se Blogerkou roku v kategorii Life a plní se mi další sen. Celou noc nemůžu z mého nadšení spát. Jsem vám všem ohromně vděčná a s obrovskou pokorou a nábojem energie se zařeknu, že blogování mě čím dál tím víc naplňuje. Článek TADY.

2014
Nastává nekonečný boj s hledáním práce. Po několika měsících jsem naprosto vyčerpaná, demotivovaná, moje sebevědomí je na bodu mrazu a já už pomalu začínám věřit, že nikdy žádnou práci nedostanu. Demotivaci střídá obrovská vlna euforie, když se dostanu do několika 5. kol pohovorů. Pak ale vždycky přijde ten osudný telefonát. Většinou se tak vždycky stane u oběda. John Erik mě zuby nehty drží nad vodou. Je mi na nic. Čím dál tím víc se upínám na psaní blogu.

2014
KONEČNĚ!! Dostávám práci snů. Je to pozice, kterou si sama vytvořím na míru a oni mi nabídnou pozici snů. O pár dní později letím na svůj první business trip na úplný sever Norska. Rybaříme na zamrzlém jezeře, projíždíme se v psích spřeženích, chodíme na sněžnicích, večeříme neuvěřitelné lokální lahůdku. Je to můj životní zážitek a vždycky budu za tuhle příležitost neuvěřitelně vděčná! Článek TADY a TADY.

2014
Přichází bolestný verdikt - moje práce snů jde do kopru. Článek plný emocí TADY.

2015
Ukáže se, že na základě článku plného emocí dostávám od Albatrosu nabídku na napsání knihy. Slzy mi tečou po obličeji uprostřed narvaného vlakového nádraží. Neuvěřitelný pocit! Johni mě samou radostí málem umačká. Nikdy na ten pocit nezapomenu.

2015
Stojíme před lidmi na jednom Start Up meetingu v Teknologihuset v Oslo. Prezentujeme náš koncept nového projektu Elite Bloggers a dostává se nám uznalé kývání hlav a pár poklepání po ramenu. Rozhodli jsme se přestěhovat se do Prahy a založit svoji vlastní společnost. Pronajímáme náš byt v Oslo a s pár kufry se stěhujeme do Prahy. Toto rozhodnutí nám trvalo necelých 14 dní, a i když je to mnohem drsnější, než kdo kdy čekal, neuvěřitelně nás to baví a naplňuje. Ale o tom třeba taky zase někdy jindy.

_________________________________________________________________________________________________

Budu moc ráda, když mi do komentáře přidáte, co by vás zajímalo... akorát už je tu komentářů tolik, že na ně nemůžu odpovídat...