Proč jsem se fotila s Václavem Havlem na zahajovacím konzertě Pražského Jara a kdo je "holčička z plakátu"?

Bylo mi osm. Klasické pondělní odpoledne. Po škole mě mamí vyzvedla a jedeme na hodinu houslí do lidové školy na Petřinách. Tisknu housle pod krkem, ruce mám podél těla a paní učitelka Kovárnová (ta nejtrpělivější paní učitelka na světě) se mě zvídavě ptá, co jsem prý měla k obědu. Ostatně jako každou hodinu. Teprve po pár letech jsem pochopila, že opravdu neměla žádný velký zájem o detailní popis jídla ve školní jídelně nýbrž, že všechen ten zájem o jídlo byl ve znamení dobré učitelské lsti, jak housle nedržet křečovitě pod bradou s jazykem za zuby. V tom se ale ozvalo tiché zaklepání... V půlce nedořečené věty o tom, jak čočka s párkem plavala v másle, vkročila do učebny hnědovlasá paní s milým výrazem. Chvíli si něco s paní učitelkou šeptaly a už už mě "vláčely" do velkého sálu v přízemí hudební školy. Paní učitelka se na mě šibalsky usmívala a pomrkávala a já v bačkůrkách s houslema musela brát schody po dvou, abych těm dvěma, mně zatím z neznámého důvodů nadšeným paním, vůbec stačila. Během chvíle stojím uprostřed sálu a hraju "Kočka leze dírou". Kdo by tenkrát tušil, že je v této triviální melodii ukrytá Smetanova Vltava? Mamí je trochu skeptická, pamatuju si jen, že říká "Nechci, aby moje dcera hrála v nějaké reklamě na králíčka Azuritka..." Paní z agentury ale velice hbitě osvětlí situaci a idea zahajování Pražského jara v Obecním domě se zdá být velice lákavá. Od tohoto momentu se mi tak trochu změnil život... 

Během jednoho týdne jsem se dostala do velkého finále v boji o hlavní roli v reklamě Komerční Banky na Pražské jaro a vedle běžných hodin (3-4x týdně) trávila veškeré volné soboty, někdy i neděle cvičením s paní učitelkou od sedmi hodin od rána. To bylo něco. Byla jsem z domova ale pěkně vycepovaná, tak jsem ani necekla, možná jsem se jen trochu po ránu šklebila.
Potkávala jsem významné lidi, kteří se rozplývali nad mými bílými vlasy a prý nevázaným humorem. Na velké poradě, kde se tenkrát mělo rozhodovat, kdo hlavní roli dostane, sedělo dvanáct pánů, kteří chtěli, abych jim v lepším případě říkala "strejdo", v tom horším mě chtěli houpat na koleni a být oslovováni "dědo".  Stála jsem tam před těma všema strejdama a dědama a myslela na to, kdy už konečně dostanu tu slibovanou zmrzlinu. Netušila jsem, že přede mnou sedí nejvyšší rada významných mužů z Komerční Banky, kteří budou mít to poslední slovo. Chtěli po mě, abych hrála se zavřenýma očima a točila se dokola (dodnes nerozumím tomu, čemu to mělo pomoct) a stříleli na mě jednu otázku za druhou. Já se prý slušně usmívala, odpovídala a mrkala. Pak přiletěla ta zásadní: "Terezko, ty jsi vždycky chtěla hrát na housle, nebo tě přihlásila maminka?" Nehlídaně mi z pusy vytryskla odpověď, že to teda můj nápad nebyl, protože já přece vždycky chtěla hrát na buben, ale mamka o tom nechtěla ani slyšet. A bylo vymalováno. Odzbrojovací odpověď mi zajistila peprný celý následující rok a další dotáčky rok po té, uznalé pokývnutí od Václava Havla a Dagmar na zahajovacím konzertu Pražského jara, pár článků v novinách a časopisech, a billboardy po celé Praze.

Bylo mi obrovskou ctí

Tenkrát jsem moc nevěděla, která bije. Chodila jsem nakupovat se stylistama, a každý den natáčení mně někdo dělal krásný lokýnky. Líbilo se mi to, hlavně to jídlo. Pořád se mě někdo ptal, jestli nemám hlad, nebo nejsem unavená. V tom druhém případě toho moc nezmohli, dotáčky v Obecním domě byly od půlnoci do čtyř do rána a já se tam tak klimbala a dělala, že mě opravdu baví hrát s tím obrovským orchestrem a italským dirigentem Gaetanem Delogu. To jméno se mi vrylo do paměti, stejně jako jméno režiséra reklamy Věrčáka, který těsně před zahajujícím konzertem Pražského jara vrazil do skleněných dveří bytu a dorazil s velkým spožděním, celý pořezaný. 

Vedle vydřených hodin cvíčení na housle mi dala tahle zkušenost nádhernou příležitost zahrát přímo Václavu Havlovi a ten se na mě přívětivě usmál a pokývnul hlavou. Podepsal mi noty a naši se tetelili pýchou a říkali, že to je zážitek na celý život. Já byla drobek. Za vydělané peníze jsem chtěla zařídit pokojíček, ve kterém jsme pak bydleli se ségrou až do mých 21. A dnes? Dnes jsem neuvěřitelně vděčná za tak nádherné zážitky, obrovskou čest potkat se s Václavem Havlem a bílé šatičky, které jsem měla na sobě i dětské osminkové housličky mám schované pro svoji dceru. 

A mohlo to být klidně i tenkrát, kdy jsem si poprvé uvědomila, že když do něčeho vložíte ohromné množství energie a výsledek zatím nevidíte, jednou přijde. Po těch pro mě nekonečných hodinách trpělivého cvičení na housle jsem dostala příležitost, které se ne neříká a dodnes si jí ohromně vážím. Byla to obrovská dřina, ale pro mě je to dnes zkušenost k nezaplacení. 

Tak i přestože zatím nevidíte ten přínos a výsledek vašeho snažení, nevzdávejte to, přijde. Musíme ale být trpěliví a nepřestávat bojovat! Takže já jdu na další motivační dopisy... 

Po napsání článku mi ty vzpomínky nenechaly jen tak zapomenout. Vím, že tu reklamu máme někde schovanou na půdě na VHS kazetě. Kousla jsem se a řekla, že ji najdu. Po hodinách strávenýh v reklamních archivech mě napado kontaktovat přímo reklamní agenturu T.T.V. Ani jsem nevěřila, že ještě pořád existuje. Je neuvěřitelné, jak dnes můžete někomu napsat email z druhé strany Evropy a za pár dní vám přijde odpověď a s reklamou a pozdravem od samotného režiséra Věrčáka. 

Jsem dojatá... a neuvěřitelně vděčná, že jsou na světě lidé, kteří vám odpoví i na zcela nepodstatný email...  

Voilá... reklama z roku 1997

Krásný zbytek Vašeho dne, 

Vaše TerezaInOslo