Probouzíme se. Oči mám tak zalepené, že se opravdu musím snažit, abych je rozlepila. Johni je zachumlanej pod peřinama, že ho ani nevidím, ale vím, že tu je. Sálá z něho teplo. S největší opatrností světa se snažím přetočit, aby ta blbá matrace, na který už sedm měsíců spíme, nevydala ten šílenej zvuk a nevzbudila celej barák. Mám už na to ten správný grif. Nic. Žádný vrzání gumy. Ticho. Johni se ani nepohnul a já si uvědomila, proč se mi dneska tak nádherně spalo.
.
Máme novou postel!
Konečně.
A není to ledajaká postel. Je velká, měkounká, vysoká, prodyšná, eko a bůhvícoještě. Sice si pánové, kteří nám ji včera sem donesli, málem strhli záda, našlapali nám po všech místnostech, několikrát si zakleli, když se museli vytočit u schodiště do ložnice, dvakrát mi oznámili, že to do ložnice určitě nedostanou a jednou si lokli vody, kterou jsem jim alespoň připravila. Nejradši bych je pozvala i na večeři, ale vypadali, že jsou ve spěchu a navíc byli na nás a na ten náš labyrint tak trochu naštvaní. No, to já bych byla ostatně taky. Já totiž zrovna vyndala domácí pizzu z trouby, zapálila svíčky, doma bylo útulno a oni vešli do té naší pohody a tahali obrovské balíky dřeva a enormní matraci až do pátého patra bez výtahu...
